Krásky, prostaty a Hitler aneb stále geniální Sorrentino
Po Velké nádheře má Paolo Sorrentino problém: překvapit sám sebe, respektive natočit něco, co by jeho oscarový opus překonalo, je totiž mise předem odsouzená k nezdaru.
Konstatování, že jeho nejnovější kousek Mládí, imprese ze švýcarského sanatoria s Michaelem Cainem, nedosahuje kvalit Velké nádhery, má tudíž pro diváka asi stejnou informační (ne)hodnotu jako tvrzení, že kaviár z devadesátileté belugy chutná hůř než ze stoleté. Jeho “nedostatků” si všimnete, jen když se je vysloveně rozhodnete hledat.
Mládí, jež nyní běží na festivalu ve Varech, jinak nabízí vše, co fanoušek Sorrentina od “své modly očekává. Grotesknost. Poezii. Nádherné (nahé) ženy. Omračující vizuální kompozice (výjev ze zatopeného náměstí Sv. Marka nezapomenete). Patos i poťouchlost, velkolepost i „záškodnický“ humor. Hudbu, hodně hudby – ve formě i v tématu (Cainův hrdina je skladatel). A samozřejmě Felliniho - odkaz Sorrentinova idolu opět cítíme za každým políčkem, jen se s ním tentokráte nákládá intuitivněji.
Mládí zkrátka představuje civilnější či, chcete-li, méně okázalou “verzi” Nádhery. V popředí stojí téma pádícího času, v jehož důsledku jsou muži pošetilejší a ženy nedostupnější. Fred, skladatel na odpočinku, a jeho přítel režisér Micky (Harvey Keitel), jenž naopak ještě končit nechce, vysedávají v horkých koupelích a mezi probíráním starých křivd a nenaplněných tuh řeší své prostaty a také panoptikum místních hostů.
To zahrnuje hollywoodskou hvězdu, královnina vyslance, Adolfa Hitlera či obra s tetováním Karla Marxe. Co figura, to skvost, člověka skoro až mrzí, že jim Sorretino neponechal větší prostor. Mnohé z nich navíc obsadil špičkovými hráči, nad nimiž ční Jane Fondová v odzbrojující poloze své vlastní karikatury. Vrchol Mládí potom patří umění, jedinému druhu krásy, jíž ani prostatické stáří není s to ublížit.
