Milénium počtvrté: Nakladatelská senzace? Jistě. Čtenářův sen? Možná...

„Lisbeth Salanderová si kdysi dokázala prokopat cestu ke svobodě (a vrazit sekyru do obličeje svého potenciálního vraha) poté, co ji střelili do hlavy a pohřbili. Těžko by tedy mohl někdo čekat, že smrt jejího duchovního otce zabrání pokračování její existence,“ napsal nedávno britský deník The Telegraph.

A vskutku.

Švédský spisovatel David Lagercrantz, jejž zná i český čtenář díky letos publikovanému životopisu nejslavnějšího švédského fotbalisty Zlatana Ibrahimoviče, si zahrál s ohněm, ale vosímu hnízdu se dokázal vyhnout: napsal čtvrtý díl Milénia, jehož autor Stieg Larsson před necelými jedenácti lety v pouhých padesáti zemřel na infarkt. Ačkoli Larssonovi blízcí nejsou zajedno v tom, zda je správné navázat čtvrtou knihou, fakt je, že samotný tvůrce uvažoval o osmi- až desetidílné sérii.

První náklad čtvrtého dílu s názvem Dívka v pavoučí síti v češtině je nevídaných 70 000 výtisků, kniha vyšla najednou v pětadvaceti státech včera, tedy 27. srpna, a zatím se vytisklo 2,7 milionů kusů. Je ovšem možné, že se toto číslo alespoň zpětinásobí; celé Larssonovy trilogie Milénium, kterou v českém překladu Azity Haidarové vydalo (a jejíž díly v těchto dnech počtvrté, respektive potřetí znovu vydá) brněnské nakladatelství Host, se po světě prodalo přes 80 milionů kusů. S publikací se dělaly podobné cavyky, jako když se k překladu Inferna, posledního románu Dana Browna, sjelo jedenáct překladatelů z celého světa do utajených sklepů v Londýně a Miláně, muselo překládat jen na místě, bez pomoci internetu, a při odchodu z „translatokobek“ nechávat své kopie tam. Dívku v pavoučí síti psal Lagercrantz na počítači bez připojení k síti, aby ho někdo podobný Lisbeth Salanderové virtuálně nevykradl; dokončený první draft pak mohli vidět jen dva lidé z celého nakladatelství a byl přechováván v trezoru. Překladatelé dostávali rukopis s vodoznakem od kurýra – žádná pošta, žádný e-mail.

Hlavní hrdinka, tajemná tetovaná hackerka Lisbeth Salanderová, je dívka, která klame svým šlachovitým tělem. Budí dojem poněkud pomalé, nezralé, asociální osobnosti, ale jen třetí charakteristika je platná – ve skutečnosti jde o technologického génia a nadanou detektivku. A její talent i nadání toho, kdo ji přivedl na svět (resp. do fikčního světa), nepohřbily ani filmové adaptace všech tří knih: jak původní švédské, tak posléze hollywoodské snímky sklidily kritický i komerční sukces.

Jak se s dílem a s (místy poněkud plochými) postavami novináře Mikaela Blomqvista a sociopatky Lisbeth, připomínající svými úžasnými schopnostmi Sherlocka Holmese i Jamese Bonda, vyrovnal David Lagercrantz? Část fanoušků po zltnutí románu tvrdí, že je to jen námezdní pisálek životopisů slavných lidí, najatý švédským nakladatelem a Larssonovými ziskuchtivými příbuznými podle nejasných kritérií, a že by se té knihy, která „vydělává na mrtvole“, nedotkli ani tyčí na dráždění opic. Ale většina z nás si těch téměř pět set stran přečte a možná bude potěšena podobně jako recenzent Telegraphu Jake Kerridge, specialista na detektivky: „Chvílemi jsem zapomínal, že nečtu opravdového Larssona,“ chválí román i jeho celkem předvídatelný příběh: „Kniha začíná scénářem dosti larssonovským: Salanderová se pro Spojené státy stává veřejným nepřítelem číslo 1 poté, co se nabourá do intranetu NSA a pošle jim zprávu, aby přestali „s veškerou nelegální činností“.

Počkejte si ovšem na hodnocení Reflexu – a na rozhovor s Davidem Lagercrantzem.