KATEŘINA KADLECOVÁ: Gondíci na soudné stolici
Je tomu jen tři čtvrtě roku, co umřel chalupářský idol a zahrádkářský guru Přemek Podlaha, ale jeho Receptář nejen na neděli žije dál. Aspoň trošku. Inspiroval se jím i relativně nový, letošní pořad TV Prima Gondíci, s. r. o. Koho, co a v jaké kvalitě v něm uvidíte, je zřejmé již z názvu.
Sourozenci Dalibor a Adéla Gondíkovi vysílali od roku 2001 až donedávna Rady ptáka Loskutáka na TV Nova a zdatně tam konkurovali lidové všeumělce Jiřině Bohdalové a jejímu pořadu Jak na to… Teď mají „jako“ rodinnou firmu, tedy jsou členy rodiny, a tudíž musejí rozumět úplně všemu. Včera v noci reprízovaném, 21. díle pořadu Gondíci, s. r. o., vyzkoušeli freediving (Dalibor), umyli schody (Adéla, jak jinak; rozdělení rolí je ve světě gondíkovců neúprosné), nazdobili štafle, pokusili se pochopit smysl jiřin v českém zahrádkářství a koní Kinských v hipologii, lepit dlažky, vyrobit nad plamenem dekorativní květinu z kusu látky, uklohnit květák ještě s něčím a vybrat luxusní podprsenku u Konarovské (kde byly tenhle a minulý týden masívní slevy a která žena tam nezavítala, ta jako by nebyla). V té třičtvrtěhodině hrozná smršť.
Mnohem víc než témata jednotlivých, skoro bez výjimky odpudivě „tykacích“ reportážiček mě zaujala další demonstrace proslulé gondíkovské schopnosti prodat svůj pořad sponzorům a využít ho pro vlastní product placement Primy. Nebo vy jste snad věděli o existenci magazínů Prima Fresh a Prima Living, díky nimž můžete vyrábět mobilní udírny, zalévat květiny kostkami ledu a vařit rychlá, banální, na první pohled nechutná jídla? A úžasně záživnou, superdlouhou repku o míchání a používání chytrých lepidel Krkonošské vápenky Kunčice Prima jistě taky neodvysílala úplně zadarmo. Gondíci jako lepidla na reklamu. To známe. Už léta.
Než se Dalibor Gondík potopil do bazénu za účelem již zmíněného freedivingu, pravil na kameru: „Milí diváci, držte mi palce.“ Já jim oběma držela palce po celý pořad. Aby se neztrapnili, aby neřekli nějakou hovadinu. Marně. Některým vtipům „Aduš“ G., kterou scénář nutí hrát „blbou blondýnu“, jež prošla nějakým sci-fi projektem důkladné infantilizace, by se nezasmál ani prvňák. Exteriér je „bejvalej teriér“. „Živé květiny všechno oživí.“ Na velmi důrazně vyslovený výraz „psýché“ se ozve dvojí krátké zaštěkání, zachechtání psa, na něž se pak reaguje ve smyslu „i ten pes si myslí, že jsi na mě jak na psa“… No já nevím.
Ale do uší bolely i některé hlášky mluvících hlav (přehlédla jsem titulky, nebo ti lidé v reportážích byli tak nedůležití, že nebylo nutné popisovat je jmény a profesemi?): štafle jdou podle interiérové designérky („interiér“ je jistě nějaký teriér, který je zrovna v kursu) „dozpůsobit“ a „vyosit“, knihovna „prokombinovat“ a pro „šprušli“ nikdo z vtipné trojičky na kameře nedokázal najít, ani po Daliborově doptávání, existující spisovný výraz. Co takhle příčka? Stupeň? No nic.
Po závěrečné, poměrně slušné podprsenkové reportáži z Le Chaton jsem si uvědomila, že jsem se dozvěděla spoustu stěží využitelných střípků informací z tak disparátních oborů, že si budu muset jít něco nalít, aby se mi to v hlavě nějak usouvztažnilo. Jisté je, že spíš než tvořeníčko „pro kutilky“ a kusé „jako“ info „jako“ „jako“ o koních a „jako“ o štaflích, co podle té designové teriérky potěší sousedy na společné chodbě, když na ně pověsíme dekorativní smaltované křápy, mě zaujalo, jak se v tomhle pořadu používá jazyk a jak triviálně, neskrývaně a prvoplánově se dají protočit reklamní prachy.
