Pedofilové mezi námi? Žádný strach, uklidňuje český dokument
Bylo opravdu těžké vyhýbat se veškerým recenzím dokumentárního snímku Danielův svět, který vstoupil do kin už v únoru a vzbudil (jakous takous – ale asi ne takovou, jakou tvůrci očekávali) veřejnou diskusi. Viděla jsem film poodhalující jedno z nejzásadnějších společenských tabu až včera v televizi, ve vyhrazeném „úterním dokumentárním čase“ na ČT2. Jenže onen „vlastní názor“, který jsem si na snímek chtěla udělat, je mi nakonec tak nějak cizí.
Hodinu a čtvrt dlouhý celovečerní debut dvaatřicetileté režisérky Veroniky Liškové odhalil (a ještě odhalí – tuto neděli ve 23.30 poběží na ČT2 repríza) českým divákům na příkladu Daniela, pětadvacetiletého studenta literární akademie, pár dříve netušených souvislostí. Třeba fakt, že k dětem je romanticky přitahováno 0,1 – 5 % populace, což je údaj s tak obrovským rozptylem, že ho člověk prostě nemůže brát vážně, nota bene když není uveden jeho zdroj. Jak byla získána informace, že více než 80 % pedofilů trpí depresemi, vlastně nepotřebujeme vědět, když netušíme, jestli do onoho čísla spadají i ti „zlí“ pedofilové.
Ale to je vedlejší, tahle tvrdá fakta – na něž nudící se divák po celou dobu trvání rozvleklého snímku čekal – jsou odsunuta do podoby titulků až na samý závěr filmu. Abychom se k nim probojovali, musíme spolu s hlavním, a pohříchu jediným hrdinou trpět. Ačkoli z jiných důvodů než on.
Daniel je zamilovaný do šestiletého syna svých známých, ale nikdy by mu nijak neublížil, protože ho má rád. On i jeho přátelé se stejnou sexuologickou diagnózou (nebo jejím tušením) se v konverzacích zaobírají tím, že s dětmi nechtějí mít sex, ačkoli jsou k nim eroticky přitahováni, a že si většinou vystačí s pouhou masturbací. Bohužel jsou jejich nahrávané rozhovory tak mizerně nazvučené, že divák spíš odezírá a hádá, než aby rozuměl – ostatně konverzace jsou docela banální a osobnost excentrického Daniela nám nijak nepřiblíží. Nepomůže ani opakování jednoho typu informací a absence jiných, hlušina, nuda a jisté selhání režisérky, která Danielovo kňourání nijak neusměrňuje, neptá se.
Obecně je snímek rozhodně objevný, otevřený, a zároveň opatrný. Nezobrazí žádné malé dítě, aby je nestigmatizoval – ten blonďatý chlapeček známý z propagačních materiálů filmu je Daniel sám a ani šestiletý objekt jeho lásky se podle režisérky nejmenuje Míša, jak se o něm v dokumentu mluví. Když už chce režisérka konečně nějaké ty děti zobrazit, vyžene (asi to tak nebylo, ale ta scéna takto rozhodně působí) Daniela a jeho partu ke kolotočům na obhlídku materiálu, případně nebožáka nastrčí na kluziště, kam by se očividný nebruslař zjevně nikdy dobrovolně nevydal. Ačkoli Danielovo závěrečné potácení se ve špatně zavázaných bruslích působí hraně a docela nehrdinsky, je třeba mít na paměti, že do té doby neznámý student učinil velmi odvážný krok, když se rozhodl vystoupit z anonymní a vlastně neznámé party desítek českých mužů, co milují děti.
Ostatně – existují ženy-pedofilky? Pokud ano, proč o nich v dokumentu nebyla řeč? A jaké sexuální fantazie se pedofilům honí v hlavě, když dětem by přece neublížili – to si představují násilí? Jaký je Danielův postoj k dětské pornografii? A jak pedofilové prožívají to, že objekt jejich citu časem zestárne? Přestane je přitahovat, nebo ho milují dál jako my „normální“ partnera, který ztloustne, přijde o ruku, prostě se nějak fyzicky promění? To, co jsem o té „neškodné“ pedofilii chtěla vědět, jsem nakonec zjistila až na informačních webových stránkách komunity ČEPEK, http://www.pedofilie-info.cz/. Vtip tkví v tom, že bez Danielova světa by mě ani nenapadlo se po nich pídit. Snad jen díky odvaze všech zúčastněných a objevnosti tématu získal tenhle nezáživný snímek bez kompozice a filmařského nápadu cenu diváků na MFDF v Jihlavě a byl promítán na letošním Berlinale.
