Mrtvolu kněze Toufara „sprovodili ze světa“ jen dočasně, jak dokazují kamery dokumentaristů
Nad dokumentárním snímkem Mrtvolu sprovoďte ze světa, který včera v hlavním vysílacím čase uvedl v televizní premiéře kanál ČT2, člověka napadá spousta věcí. Ta nejdůležitější je, že podobná svědectví o bezpráví a mučení potřebujeme opakovat dnes a denně, abychom se omylem neocitli ve stejném ideovém pekle jako komunisti a konvičkovci.
Spisovatel a novinář Miloš Doležal získal za svůj životopis umučeného kněze Josefa Toufara, obsáhlou knihu Jako bychom dnes zemřít měli, po zásluze mnohá ocenění – publikace se stala bestsellerem i Knihou roku Lidových novin roku 2012. Tou dobou ovšem příběh svědka (a podle StB také „pachatele“) číhošťského zázraku nebyl zdaleka u konce – tělo Josefa Toufara leželo neznámo kde, mezi ostatky dalších nebohých lidí v jedné z šachet masového hrobu na hřbitově v pražských Ďáblicích. Takzvané polohové knihy, podle nichž by se přesně zjistilo, kde spočinul muž pohřbený pod falešným jménem Josef Zouhal, už neexistují.
Loni v listopadu se na místo vydal štáb režiséra Romana Vávry se skupinou kopáčů, archeologů, politiků, příbuzných a se scenáristou-průvodcem Milošem Doležalem, aby našel a vyzvedl farářovy ostatky a o všem podal zprávu prostřednictvím dokumentárního snímku, který bychom si všichni měli pustit v archívu České televize. Protože podívat se na velmi dobré Polišenského drama In nomine patris, kde Josefa Toufara ztvárnil Viktor Preiss, a přečíst si Škvoreckého román Mirákl prostě nestačí. Musíte vidět, jak zmlácený, opuchlý kněz na estébáky pořízené archivní nahrávce „rekonstruuje svůj trestný čin“, a musíte slyšet, jak dopadl šéf té komunistické mordparty, která Toufara umučila. Tušíte správně – odseděl si rok a v pekle se ještě zdaleka nesmaží, užívá si důchodu.
Ve sváteční den, kdy ČT toufarovský dokument vysílala (logicky a příhodně hned po předávání cen Paměti národa), jsme byli svědky toho, jak Miloš Zeman na Albertově řeční po boku pánů z Bloku proti islámu, zatímco se na tomtéž místě studenti přes policii marně snaží dostat ke studentské pamětní desce, aby tu zapálili svíčky. Ze studentské demonstrace se stala demonstrace politická, navíc krajně nesympatická, jak konstatoval i JXD v svém komentáři.
V tom kontextu jsem v dokumentu s rozpaky sledovala záda někdejšího pražského primátora Tomáše Hudečka, který zrovna odvážel kolečko hlíny z Toufarovy šachty. Účastnil se exhumace, přesvědčoval ostatní, aby se po třech dnech neúspěšných výkopů nevzdávali, a kamera jeho konání, slova a obličej zachycovala na můj vkus až příliš často. Jenže na koho se soustředit? Na v dešti plačící vzdálenou příbuznou, tak nějak nepatřičně mladou a hezkou? Nebo na kosti zemřelých? Když se nakonec ostatky umučeného pátera v černé vězeňské rakvi v šachtě číslo 16 najdou, obracejí se před kamerou kolem dokola a vzhůru nohama tak trochu nepietně, nepatřičně.
A rozpaky nepominou, ani když jsou pozůstatky zavražděného hrdiny po antropologických ohledáních a genetických zkoumáních pohřbívány na Českomoravské vrchovině v Číhošti, jak si kněz údajně přál. Jak by taky mohl divák dojít klidu, setřít slzu a jít dál ve státě, kde by dnes (respektive v září, podle posledního průzkumu STEM) volilo KSČ(M) 11 % obyvatel a kde se s rudými i s Putinem kamarádí samo Jeho Blahorodí prezident republiky?
