Diváku, nedej se: O potrefených husách a nezodpovězených otázkách v ČT
Pořad Nedej se! vysílá Česká televize už přes dvacet let a podoba tohoto jediného publicistického ekologického pořadu na veřejnoprávních kanálech za tu dobu samozřejmě nezůstala stejná. Byly doby, kdy tepal a bušil do úředníků, kdy přinášel investigativní reportáže, kdy byl skutečně angažovaný. V roce 2012 se za kritiky odborníků jeho forma proměnila – tvůrce už nikdo nepohání k soudu a politici včetně ministrů nemají potřebu se proti vysílaným reportážím veřejně vymezovat, protože mu tak trochu vypadaly zuby.
Dlouho jsem pořad, který sehrál klíčovou roli například v akci „šumavská blokáda“ a „těžební limity“ a slovo si v něm brali nejpovolanější odborníci, v bedně nezapnula. Stalo se tak až v neděli. Slibovali mi totiž skoro půlhodinový dokument s poetickým názvem Za ptactvem vodním – že prý se „zaměří především na problematiku života a ochrany divokých hus a rybáků“.
Ten příslib se však s realitou poněkud minul, už jen proto, že se v pořadu žádný rybák ani nemihl. A i když jsem se na odchyt a kroužkování hus, rákosníků a sýkořic vousatých podívala ráda, lze dokument Pavla Jurdy považovat za promarněnou šanci přiblížit laikovi práci ornitologů. Já vím, že ČT nemá k dispozici rozpočet BBC ani osobnost formátu Davida Attenborougha a že její přírodovědné a ekologické dokumenty nikdy nebude namlouvat Daniel Craig. Ale i tak existují nějaká pravidla televizní tvorby, která by bylo s ohledem na diváka vhodné respektovat. Třeba srozumitelnost a jisté naplnění informační hodnoty.
Už ten začátek. Někde stojí dva páni a divák nějakou dobu neví, kdo to je ani o čem ti dva mluví, protože si tam za vodou v rákosí jen tak něco mumlají pod fousy. Po minutě zjistíme, že starší z obou pánů mluví o husách, kterých prý na hladině sedělo odhadem 80 000. Na jaké hladině? Ještě počkejme pár minut, možná se dozvíme, o jakou ptačí oblast jde – a nebo taky ne. Pod pánem se objeví titulek „Karel Hudec“ – nic víc.
Kolik diváků pořadu ví, že nejde o nějakého lokálního fandu do ptáků, ale o docenta Hudce, téměř devadesátiletého doyena české ornitologie? Proč dokumentarista „neprodá“, že si vybral toho nejvhodnějšího z vhodných, který navíc o svém oboru dokáže nádherně vypravovat? Jenže oni ho nenechají. Místo toho zabírají jeho záda při povídání s dalšími dvěma neznámými chlapy: „Já slyším polňačky.“ – „Já velké.“ – „Já běločelky.“ Fajn, pánové, tak jo, na poli jsou husy a vy momentálně nevíte jaké. Ale co tu děláme a proč se to točí?
To se tak úplně nedozvíme. Chystá se tu odchyt husí. Proč a nač? A k čemu se vlastně kroužkuje? Jaký je v tom systém? Tomuhle dokumentu by tolik pomohl sumarizující komentář – protože outlocitnější divák bude mít zaručeně pocit, že těch šest mladých husí zavřených v pokáleném stanu před kroužkováním musí strašně trpět, a důvod stresu, jemuž jsou vystavovány, nezná. Ještě krušnější pak jsou poslední minuty pořadu, kdy lovec střílí husy a moc mu to nejde. Pár střelených se ztratí v rákosí, jinou drží polomrtvou a konstatuje, že si zapomněl nožík na podříznutí, načež jde „najít ňákou paličku“. Vypadá to velice černobíle: někdo se stará o ptactvo, jiný je pak trýzní a decimuje. Jenže neříkal sám Karel Hudec v úvodu, že teď už husy spíš jí, než aby je studoval? Že se jimi obírá, hlavně když je obírá? Tak jak to je s tím odstřelem, s olověnými broky, s legislativou? Kde jsou informace a souvislosti?
Jestli bylo účelem dokumentu Za ptactvem vodním donutit diváka, aby si všechny nakousnuté a nikdy nedopovězené a neukázané zajímavosti vygoogloval, pak tvůrci uspěli. Díky tomuhle snímku jsem se toho dozvěděla docela dost – ale ne z něj.
