Pivo a plagiát: Nová kniha o dějinách piva v Praze není zase tak nová

Velkoformátová publikace Praha u piva čítá dvě stě čtyřicet stran a obsahuje nemalé množství dobových ilustrací. Přináší odpovědi na většinu otázek, které nás mohou napadnout v souvislosti s pivní kulturou v české metropoli na přelomu 19. a 20. století: proč se číšníkům přezdívalo ganymédové, čím si v Praze vysloužili špatnou pověst němečtí studenti zvaní buršáci, kdy se pivo začalo točit do půllitrů nebo jak to vypadalo v pražských hospodách za první světové války…

To vše a mnohem více odhaluje Karel Altman ve své knize, opíraje se při tom o vzpomínky a postřehy četných kronikářů, žurnalistů nebo spisovatelů – Ignáta Hermanna, Karla Ladislava Kukly, Jana Nerudy a mnohých dalších. Trochu poučenější čtenář se ovšem neubrání pocitu, že mnohé z toho si již mohl přečíst jinde, a to dokonce z pera stejného autora.

Historik a etnolog PhDr. Karel Altman, CSc., je vědeckým pracovníkem brněnského pracoviště Etnologického ústavu Akademie věd ČR. Jeho badatelský zájem se dotýká především urbánní etnologie, dějin každodennosti a historie národopisu, komunikace a socializace.

Není proto nijak překvapivé, že ke stěžejním tématům Altmanových prací patří i historie tuzemského pohostinství, jehož významný rozměr kulturně-společenský, komunikační i socializační je neoddiskutovatelný a s nímž je pochopitelně spjat i fenomén pivni kultury v českých zemích.

Pivo jako celoživotní téma ...

Danému tématu věnoval Karel Altman nejednu odbornou studii a je rovněž (spolu)autorem hned několika knižních titulů rázu spíše popularizačního. Jako správný brněnský patriot se zaměřil nejprve na pohostinství v moravské metropoli, a to v publikacích Krčemné Brno (1993), Zmizelý svět brněnských kaváren (s V. Filipem a L. Kudělkovou, 2008) a Brno. Zájezdní hostince a hotely (s V. Filipem, 2012).

Další dvě publikace, které po formální stránce kopírují osvědčený model Krčemného Brna, pak věnoval bohaté historii piva v Praze (Zlatá doba štamgastů pražských hospod, 2003; Praha u piva, 2015).

Shodu nevykazuje pouze celková kompozice knih, nýbrž i autorova předmluva, kde Altman třikráte obdobnými slovy přibližuje populárně naučný charakter dotyčných titulů, svou snahu čtenáře poučit i pobavit, hojné citování z nejrůznějších pramenů či zachování dobového jazyka těchto úryvků.

Rovněž zde osvětluje časové vymezení svých historických exkurzů, jejichž cílem je vždy „zlatá doba“ tuzemského pohostinství. Tu ovšem autor pokaždé vymezuje trochu jinak, v případě Prahy u piva ji ohraničuje počátkem 19. století na jedné straně a meziválečnými lety na straně druhé.

…a vykrádání sebe sama jako pracovní metoda

Mnohem závažnějším neduhem je ovšem rozsáhlá a na první pohled patrná „recyklace“ samotného obsahu Altmanových monografií, konkrétně pak dvojice jeho „pražských“ publikací. Již názvy některých kapitol i téměř totožný úvod signalizují, že si autor svou práci na nové knize snažil všemožně ulehčit.

Tak kupříkladu první kapitolu jednou nazval „Praha plná hospod“ a podruhé „Praha plná piva“, další zase namísto „Nebyl host jako host“ pojmenoval „Není pivo jako pivo“.  

Tyto laciné parafráze jsou však úsměvnými prohřešky ve srovnání s tím, co na čtenáře čeká uvnitř samotného textu. Zde už autor ze svého staršího titulu bezostyšně přejímá celé pasáže, a to nikoliv snad citáty, nýbrž své vlastní formulace.

A kdyby všechny ty věty a odstavce pouze kopíroval, on již tak mnohomluvný text dále vycpává a rozmělňuje! Pravda, jisté novum by se tu našlo – autor si zřejmě až v poslední době oblíbil slovo „pivomil“ a kde může, tam jím nahrazuje původní návštěvníky, hosty nebo štamgasty.

Alespoň jeden příklad za všechny: „V historii města Prahy nastala přinejmenším jednou doba, kdy se návštěva hostince stala nejen obvyklou kratochvílí či potřebou, ale zvláště pro mnohé zdejší uvědomělé a neohrožené vlastence přímo národní povinností, kterou splnit bylo otázkou cti.“ (2003) – „V dějinách města Prahy nastal přinejmenším jednou historický moment, kdy se popíjení v hostinci stalo nejen obvyklou oblíbenou kratochvílí či potřebou, ale pro mnohé zdejší pivomily, zvláště pak pro uvědomělé a neohrožené vlastence z jejich řad, přímo národní povinností, kterou splnit bylo otázkou cti.“ (2015)

Jak vidno, rovněž vědečtí pracovníci někdy sáhnou po metodách, na jaké jsme zvyklí spíše u diplomových prací spíchnutých horkou jehlou. Altmanova nepochybná erudice i práce s množstvím pramenů tím bohužel ztrácí na hodnotě.

A přičteme-li k tomu jeho místy až křečovitou snahu o archaizující a květnatý styl, dostaneme knihu, která nejenže neříká mnoho nového (přinejmenším z pohledu čtenáře Zlaté doby štamgastů pražských hospod), ale její četba navíc není právě nejzáživnější. Což je u populárně naučné publikace o pivní kultuře v Praze možná větší nedostatek než autorovo vykrádání sebe sama.