Recenze: Star Wars – Síla se probouzí, ale v očích má ospalky – 60 %
Říkejte tomu šedesát procent, tři hvězdičky z pěti nebo šedesát stormtrooperů ze sta, Star Wars: Síla se probouzí je šedesátiprocentní filmový zážitek čistě už jen tím, jak světelnými meči krájí svůj vyměřený čas. Probudí se grandiózně, pěknou chvíli se skvostně protahuje a převaluje se v hvězdném pelechu... ale pak si trochu zívne a stiskne na budíku tlačítko „odložit buzení o 5 minut“.
(Upozornění: přestože v téhle recenzi – která je čistě názorem jednotlivce, uvědomujícího si svou nicotnost před silou Impéria – nebudu prozrazovat žádné konkrétní dějové pointy, mikropointy ani makropointy, nevyhnu se povídání o tom, kudy se snímek ubírá; takže pokud si chcete film opravdu užít NAPOPRVÉ, což doporučuji, nečtěte o něm dopředu radši vůbec nic).
To první probuzení ale stojí sakra za to. Nová (ve filmovém a tentokrát konečně i chronologickém pořadí sedmá) epizoda Hvězdných válek má totiž od podlahy ostrý nástup, který zastihne nepřipraveného jak úplného scifistického nováčka, tak zběhlého fandu Hvězdných válek. Režisér J. J. Abrams si oba tyhle živočišné druhy srovnal do latě tím, že mezi dosud poslední (Návrat Jediho) a novou epizodu narval solidní množství zásadního děje – takže do příběhu Star Wars: Síla se probouzí jsme po hlavě vhozeni jeden jako druhý, ať už volíme Yodu, nebo Vaderáka.
Navíc to na první pohled konečně zase připomíná ty staré dobré Hvězdné války předtím, než do nich začal George Lucas montovat digitální příšery a než jim podrazil robotické nohy prequelovým vyprávěním o tom, jak Darth Vader neměl rád písek a proto se z něj stalo takové hovado. Tohle všechno valná část filmu Star Wars: Síla se probouzí odfukuje jak písečná bouře na Tatooine a na mou duši, že jsem si po většinu času říkal: ano, díky tomuhle konečně zapomeneme na prokletí epizod I až III.
Protože všechno tam sedí jak kovové bikiny na princeznu Leiu. Po obrovitých planetách si vykračují roztomilé příšerky i monumentální monstra, pozemní bitvy v sobě mají syrovost nějakého vesmírně outsourcovaného Vietnamu, robůtek BB-8, který v prvních záběrech trochu evokuje Mufa Supermufa ze Studia Kamarád, rychle předvede komediální talent, a porůznu poházené stopy toho, co se odehrálo v předcházející hvězdněválečné trilogii, smrtelníkovi připomenou, co to znamená, když se píšou galaktické dějiny. A když se (pozor, pokud jste neviděli ukázky, následuje spoiler) k novým hrdinům přidá i pár těch starých, fungují stará setkání stejně dobře jako nová seznámení.
Jenže: z tohohle všeho je člověk nadšený do chvíle, kdy se začne ukazovat, k čemu celá ta paráda vlastně směřuje. (Pozor, tady už to bude zaminované spoilery.) První problém vězí v samotné premise snímku, která zpočátku působí tak mile: totiž že je vyprávěn příběh velmi podobný tomu, který už odvyprávěl úplně první hvězdněválečný film Nová naděje.
Jistě, místo cesty hrdiny tady máme cestu hrdinky, ale... není to přece jen až trochu moc podobné tomu, co už jsme viděli?
A z premisy snímku vychází i problém číslo dvě, který vyleze na povrch v okamžiku (opět pozor, řítí se meteorický rej spoilerů), kdy se dějové linky zahustí tak mocně, že už z nich vznikne taková malá černá díra. Tady se pro změnu projeví to, že film přímo navazuje na tak obrovské množství tak zásadního podpůrného děje, který jsme nikdy neviděli na plátně, že jsme si k tomu (tedy aspoň já, nikomu to necpu) nestačili vybudovat pořádný vztah.
A když k tomu nemáme pořádný vztah, je nám to nakonec celé tak trochu jedno. Což je tristní, vzhledem k magnitudě toho, o co by mělo jít.
V plné vesmírné nahotě se pak ukáže i to, že člověku přece jen víc záleží na hrdinech, které zná z dřívějších dílů; a ti noví, jakkoliv zábavní, mu žíly netrhají. Nejde o to, že by nebyli fajn. Jde o to, že o nich nevíme vlastně nic. A když se pak (spoiler!) postavy, o kterých víme šumák, začnou osudově řezat s někým, na kom nám prd záleží, propadne se film Star Wars: Síla se probouzí do řezanice o ničem, v níž by přitom mělo jít o všechno. A to je pak těch čtyřicet méně veselých procent filmu, které těch lepších šedesát nedoženou ani v Millennium Falconu s cihlou na plynu.
