Rolníci, rolníci... Jingle Bells na patnáct pěkných a osm ošklivých způsobů
Hezkého je o Vánocích všude dost, ale nezoufejte, pokud vám to už leze krkem. Můžete upustit páru výsměchem na rádoby spirituální Rolničky hrané na didgeridoo, opovržlivým úšklebkem nad falešnou kočičí klávesistkou, či si s Gargamelem od plic zařvat "Jak já ty šmouly nenávidím!"
Jeden z nejznámějších vánočních hitů se od většiny koled liší hned několika aspekty: že pochází z USA a ne z Evropy, je relativně mladý (i když pro Američany je to pravěk) a hlavně není křesťanský. Jingle Bells napsal James Lord Pierpoint nejpozději roku 1857. Akorát se skladba původně jmenovala One Horse Open Sleigh a byla určena pro Den díkuvzdání. A na tehdejší dobu byl text poměrně odvážný - jednak šlo o závody spřežení, jednak se na saních mohli projíždět zamilovaní bez puritánského dohledu.
Lord Pierpoint by jistě měl radost, kdyby věděl o dnešní popularitě svého díla. Méně už, kdyby slyšel zrovna ty variace, které přinášíme my. Varování pro prudiče a lidi se špatnou náladou: většina jich je celkem ošklivá.
Pro začátek začneme s něčím přijatelným, místy hezkým, ba poučným: klavírista Tony DeSare umí na těch čtyřech či kolika akordech ukázat 17 různých stylů (za pozornost stojí hlavně tango, à la Elton John či Jingle Bell Blues)
Písnička je tak jednoduchá, že ji zvládne i kočka na klávesy. Ještě stupidnější je, když tu melodii vyprdí žáby, ale to už je pod naši úroveň a najděte si to sami, pokud o to vážně stojíte (Frogs farting Jingle Bells).
Karibský reggae sound Rolničkám dodali žáci hudebky z amerického města Pactolus. Stačily jim k tomu perkusní nástroje, zejména zvonivý steeldrum.
A další variantu z větve world music, a to pořádně alternativní, přináší italská grupa The Emeralds Tree, kteří prý provozují zvukové sochařství z toho nejlepšího italského dřeva. Nechybí didgeridoo.
Tak provařená koleda nesmí chybět ani na repertoáru nejmodřejší taneční skupiny na světě. Od poloviny devadesátek na sobě Šmoulové zapracovali a mají 3D podobu.
Aspoň tu poslední verzi dáme pořádnou a pěknou. Brian Setzer je jednak fenomenální rockabilly kytarista, jednak má báječný neoswingový big band, se kterým už oprášil a modernizoval nejednu pecku ze 30. a 40. let. A zvláštní kategorií pro ně jsou zimní svátky - vánočních alb vydali skoro tolik, co klasických řadových desek. A nezřídka hrávají na silvestra třeba na newyorském Times Square.
Příště najdeme další klasiku, Tichou noc. A borec na konec je dnes Ozzák ze seriálu Comeback a jeho metalová, chlapácká koleda bez jakýchkoli zdrobnělin.
