Šestka, která zabila Lídu Baarovou
Film Lída Baarová, to byla obří ambice. To byl fotbalista, který nastoupí na posledních deset minut do velkého zápasu s pocitem: A teď vám ukážu. A vběhne na trávník takovou rychlostí, že uklouzne a hodí kušňu. Říká se tomu přemotivovanost. Zde je šest dalších důvodů, které zabily údajně velký film s velkým rozpočtem o velké lásce velké hvězdy.
1. Ten film je bez motoru
Režiséra Filipa Renče zradila páteř příběhu: neuvěřil jsem chemii mezi Goebbelsem a Baarovou. Autor scénáře Ivan Hubač modeluje ďábelského ministra propagandy prostřednictvím jeho mrazivých (a jistě dohledatelných) výroků, jenže — čert mívá bohužel jenom jednu barvu. A to je pro dobré drama málo. Vypadá to, že Lídu nefascinoval chlap, ale zlo. A to není podle mě pravda.
2. Nikdy nenaznačuj, že víš, jak příběh dopadne, zvlášť když všichni vědí, jak dopadne
Tvůrci na diváka od začátku pomrkávají: Tohle špatně dopadne a všichni to víme. Což je fakt, jenž diváka odsouvá do role dítěte, které listuje učebnici dějepisu. Zcela chybí prostor pro náš dialog či polemiku s postavami, díky níž se zpravidla ocitáme dobrovolně a potěšením uvnitř děje. Kdo četl paměti Baarové, poznává jejich nejatraktivnější pasáže. Jsou poctivě ilustrované, jenomže film nejsou omalovánky.
Jako by Renč tušil, že scénáři chybí vnitřní napětí, snaží se emoce do filmu přimontovat zvenčí. Tohle úsilí jej naneštěstí vrhlo do vln melodramatu, k němuž vždycky tíhnul a který je místy k nesnesení. Když v disciplíně „dramatická hudba“ necháte soupeřit Ondřeje Soukupa s Richardem Wagnerem, výsledky si přičtěte sami. Prostě není pravda, že čím větší rambajs, tím větší tragické dusno.
4. Nejstrašnější milostná scéna v dějinách české kinematografie
Hudba bohužel trhá uši i ve scéně milování Goebbels vs. Baarová, jež se zřejmě zapíše do dějin kýče české kinematografie. Upřený pohled kamery přes dřevěnou nohu padouchovu do otevřeného ohně je už samo o sobě silné kafe, ale když se v plamenech objeví vklíčovaná, zrůzněná tvář Goebbelse jako ďábla, game si over.
5. Doslovnost
Renčovi nestačí plameny, aby se ujistil, že klient dostane svou dávku emocí. Objedná si starou vypravěčku, která ústy Lídy Baarové vysloví všechno, co by nám mělo dojít bez řečí. Navíc není hezké, že tvůrci na závěr zpochybní, jestli nám Baarová celou dobu říkala pravdu. U pohádek „bylo nebylo“ to snesu, u ambiciózního filmu na téma viny to považuju za alibi.
Odmyslíme-li si, o koho šlo, je zápletkou filmu poměrně banální milostný trojúhelník, z něhož všichni jeho aktéři odejdou poničení. Fatální rozměr dává srážce německé herecké hvězdy Gustava Fröhlicha, Goebbelse a Baarové až zpětně kontext toho, co následovalo — válka a německá okupace. Ve chvíli, kdy Baarová prchá z Německa zpátky domů, pocitově čekám třetí dějství filmu, jímž nás vypravěč nasměruje do velkého finále. Jenomže nic takového v závěrečné zhruba třicetiminutovce nepřijde.
Poválečnou kapitolu „Trest“ by pohodlně obsloužil titulek: „Ta holka to strašně odnesla.“ Lídino martyrium s předem známým koncem je už jen série dovětků, která nový dech a překvapivý obrat filmu nepřinese. Nemají na vrcholný obrat dramatický a vztahový potenciál. Úvaha nad rozsahem viny Lídy Baarové vrcholí přes jinou figuru. Sebevražda sestry Zorky je natočená s neuvěřitelným patosem, jenž ovšem po scéně s ohněm v krbu už v tu chvíli nikoho nepřekvapí.
