Nahá psychoterapeutka spláchne nenáviděné moderní umění do záchodu. A sebe s ním
„Fakt už mě sr**o a rozčilovalo to předstírání, soutěživost a všechna ta zhovadilost ve výtvarném světě,“ nechala se slyšet Lisa Levy. A sami víte, že když už někdo použije slova „sr**o“ a „rozčilovalo“ v jedné větě s odstupem jediné spojky, musí to být vážné.
A vážné to je. „Ego a předstírání vážně zk*****o kvalitu práce, vytvářené ve světě umění,“ řekla také Lisa Levy – „malířka, konceptuální umělkyně, komička a (samozvaná) psychoterapeutka“, jak o sobě mluví na vlastních internetových stránkách. Patříte-li k těm, kdo v nedávné době navštívili třeba galerii moderního umění Tate v Londýně nebo Mumok ve Vídni a při pohledu na všechna ta úžasná metapostmoderní díla jste si řekli jenom „CO TO SAKRA JE?!“, Lisa Levy je i vaše vojevůdkyně. Rozhodla se proti „zhovadilosti“ moderního umění vytáhnout do boje. Jejím brněním je její nahota a jejím bujným ořem záchodová mísa.
30. a 31. ledna si Lisa Levy sundá všechny šaty a v návštěvních hodinách usedne na toaletu vystavenou v newyorské Christopher Stout Gallery. Přímo naproti ní bude vystaven ještě jeden záchod, na jehož prkénko je zván usednouti každý návštěvník galerie, který na pár intimních okamžiků (vystaven pohledům ostatních návštěvníků) bude si moci s umělkyní vyměnit upřený pohled z očí do očí. Nedávno se psalo o tom, že když se dva lidé dívají upřeně z očí do očí deset minut v kuse, mohou se dostat do stavů transcendentálního vytržení. Je otázkou, co se stane, když přitom budou sedět na záchodě.
Performance Lisy Levy se bude jmenovat „Umělec je skromně přítomen“ - což je odkaz na slavnou performanci s názvem „Umělec je přítomen“, při níž se femme fatale moderního umění Marina Abramović v roce 2010 posadila v rudých šatech za stůl v manhattanské galerii MoMA a... a seděla tam 736 hodin.
Návštěvníci měli tenkrát k dispozici židličku naproti ní, na níž se mohli posadit a vyměňovat si s Abramovićovou upřený pohled.
Mimochodem: Ten klip nahoře zachycuje okamžik, při kterém se před Abramovićovou posadil její bývalý milý Ulay, kterého neviděla 30 let. Protože to byl také umělec...
... vypadal jejich rozchod před třiceti lety (a po dvanácti letech) patřičně. Vypravili se k sobě každý z jedné strany Velké čínské zdi (ona šla od Žlutého moře, on od pouště Gobi), putovali každý tři měsíce, ušli dva a půl tisíce kilometrů, potkali se uprostřed a tam se rozešli. Když je člověk umělec, musí být umělecký i jeho rozchod. (Což nás přivádí zpátky k tomu záchodu: při jedné z performancí, kdy měli diváci Abramovićovou volně k dispozici – společně se sklenicí vody, břitvou a nabitou pistolí – ji málem zabili; Lisa Levy si ve své záchodové performanci vytkla, že se jí nesmějí ani dotknout.)
Ve své přednášce na TED mluvila Abramovićová o performanci jako o „mentální a fyzické konstrukci, kterou vytváří performer ve specifickém okamžiku a specifickém prostoru před publikem - a pak dochází k energetickému dialogu; publikum a performer vytvářejí dílo společně“. Setkání s Ulayem po více než čtvrtstoletí je sociálně-síťově nejsdílenější okamžik – ale při perfomanci „Umělec je přítomen“ se toho odehrálo mnohem víc. Když se podíváte na fotografie lidí, kteří si tenkrát vystáli frontu na to, aby se mohli proti Abramovićové posadit, uvidíte na tvářích mnohých z nich slzy; Abramovićová z nich vytáhla emoci, která chtěla ven. A to je umění.
Lisa Levy se teď posadí nahá na záchod v přiznaně komediálním vzdoru proti šalbě postmoderního umění. Pojede ale čistě v jeho šabloně. Magazín Dazed, který se o jejím plánu zmiňuje, srovnává její model s podobně nahými performancemi z poslední doby: umělkyně Milo Moiré se nedávno postavila nahá před katedrálu v protestu proti silvestrovským migrantským útokům v Kolíně nad Rýnem:
Umělkyně Poppy Jacksonová zase strávila v listopadu celý víkend nahá a s roztaženýma nohama na střeše domu v londýnské čtvrti Shoreditch, aby zdůraznila „použití těla v aktivistické praxi“.
('Site' from Poppy Jackson on Vimeo.)
Ať to tedy znamená cokoliv. Prostě nahá ženská na střeše. Super.
Takže Lisa Levy protestuje proti modernímu umění, které je plné snobárny, ega a vyumělkovanosti (o čemž také velmi zajímavě referuje knížka Jak prodat vycpaného žraloka (za 12 milionů dolarů)), ale dělá to tak, že vyrábí parodii na umění performance, které naopak baží po brutálním vnitřním zážitku, takže... „To nechápu,“ jak se říká v komiksu Mlíko a sejra, „to musí bejt umění.“
Zajímavé to začne být ve chvíli, kdy si naproti Lise Levy sedne Marina Abramovićová.
