Ze Zločinu v Polné mrazí. Vražda, ale hlavně právo ve službách zaujatých děsí i dnes
Česká televize odvysílala tuto neděli v hlavním vysílacím čase první díl dvoudílného televizního filmu nazvaného Zločin v Polné. První část nás provází vlastně celým procesem s Leopoldem Hilsnerem, údajným vrahem křesťanské dívky Anežky, až do jeho nepravomocného odsouzení k trestu smrti. Až na pár drobností, které nikterak neruší celkově velmi silný zážitek, je Zločin v Polné chytře propracovaným opusem, který ve své syrovosti ukazuje jeden z nejvýznamnějších českých protižidovských procesů 19. století.
Případem vraždy Anežky Hrůzové provází sám Zdeno Auředníček, ex offo obhájce obviněného Josefa Hilsnera, v tomto případě v podání Jaroslava Plesla. Tomu se podařilo ztvárnit advokáta, který se, hnán touhou po formálně i materiálně spravedlivém procesu, vložil do případu, jenž od samého počátku hrozil hrubým selháním práva. Jeho zasmušilý výraz a smutný pohled zhruba vystihuje výraz všech myslících lidí, kteří se nenechali svést přesvědčením stáda, jehož silný hlas tenkrát tvrdil, že Hilsner na Anežce Hrůzové spáchal rituální vraždu.
Samotný Hilsner v podání Karla Heřmánka mladšího působí podobně uvěřitelně. Je to právě autentičnost a věrohodnost, která televiznímu filmu dodává jakousi krásu. Hilsner je vykreslen jako flákač, který nic neumí a jen se potlouká, nechává se živit matkou a bohatšími Židy, což byl historicky nepopiratelný fakt. Ve filmu má možná až moc světlých momentů (scéna, kdy pateticky děkuje za pomoc svému obhájci Auředníčkovi, nebo když se v soudní síni krásnou starou češtinou dušuje, že jeho rodina je sice chudá, avšak s vraždou by nikdy neměla co do činění), ovšem pro snesitelnou dávku dramatiky to není vůbec na škodu.
Lidová xenofobní tvořivost
Když se rozezní písnička “Nekupujte u Židů cukr, kafe, mouku, zabili nám Anežku, modrookou holku,” napadne mi, že ta píseň zde musela zaznít. Celé 19. století vznikaly lidové písně pro různé příležitosti. Ať už třeba k oslavě narozenin císaře pána, jeho příjezdu do Prahy… koneckonců i česká národní “píseň písní” Kde domov můj byla populární ne kvůli návštěvnosti Fidlovačky (která, jak víme, byla naprostý propadák), ale je tak výrazným českým symbolem právě kvůli svému zlidovění. Ač se to zdá banální, je důležité si připomínat, že byly doby, kdy antisemitismus byl předmětem lidové tvorby, k čemuž právě Hilsnerovo obvinění zavdalo další velkou příčinu.
První díl zdvihl laťku vysoko. Doufejme, že v tomto duchu bude natočen i ten další. Závěr první části dal napovědět, že v druhé vstoupí do hry další důležitá postava - budoucí prezident Masaryk v podání Karla Rodena.
