Bobby Cannavale: Půl roku jsem neměl kapsy, ale Mick Jagger mi to vynahradil
Bobby Cannavale hraje v novém seriálu Vinyl šéfa hudebního vydavatelství Richieho Finestru, který v sexem a drogami posedlém byznysu bojuje o svou firmu i duši. Sedmdesátá léta by mi slušela, říká herec, kterému atmosféru tehdejšího New Yorku pomáhali uchopit mimo jiné Patti Smithová a Mick Jagger. Ostatně Jagger s nápadem takový seriál natočit osobně přišel a spolu s Martinem Scorsesem je producentem Vinylu.
Kolik jste toho věděl o New Yorku té doby?
Narodil jsem se v roce 1970, takže je jasný, že jsem byl malý dítě, ale v osmdesátých letech jsem byl teenager. Hudba a filmy sedmdesátek byly mnohem lepší než v osmdesátkách. Takže počínaje pubertou jsem opravdu začal sjíždět fimy a muziku sedmdesátých let – četl jsem hodně knížek o té době a měl jsem docela dobrou představu, jaký to tenkrát bylo. Měl jsem starší bratrance a rodiče taky hodně poslouchali hudbu té doby.
Byl jste z nich nervózní?
Vlastně jenom až po schůzce. Když jsem v něčí přítomnosti, tak se soustředím, je to tak produktivnější, jinak by to ani nešlo. A Patti Smithová by mě určitě nechtěla vidět podruhé, kdybych se choval jako cvok. Takže počkám, až dorazím domů, a pak to všechno vyklopím přítelkyni. Ze všech jsem byl paf. Ale v daném okamžiku jsem se uměl ohlídat.
A z koho jste byl paf nejvíc?
Asi nejvíc mě vyvedl z míry Mick Jagger. Chvíli mi trvalo, než jsem se kolem něj cítil pohodně. Potloukat se s Mickem je jako potloukat se se sluncem. Nevíš, co říct. Nemůžeš říct nic, co už někde neslyšel. Nemůžeš říct nic, co by ho překvapilo. Ale hodně mi pomohlo sledovat, jak se kolem Micka lidé chovají. Protože mi dovolil, abych s ním šel na večeři, na koncert, do zákulisí, do hotelu. Bylo skvělý poslouchat jeho příběhy, ale jsou to příběhy z perspektivy rockové hvězdy, což není pro ztvárnění mé postavy tak nápomocné. Lepší bylo pozorovat, jak se lidé kolem rockové hvězdy chovají. Trávení času s ním mi poskytlo unikátní náhled. Když jsem s Mickem, nikdo si mě nevšímá. Je úplně jedno, jestli byli fanoušci Imperia (Boardwalk Empire) nebo Will a Grace (v obou měl Cannavale vedlejší role, pozn. red.), každýmu je to úplně u pr**le. Prostě mě nevidí, ale já vidím je.
Docela jo, ale já jsem prostě na šest měsíců sklopil hlavu. Pamatuji si, když jsem začínal, můj úplně první den natáčení seriálu, první scéna, kterou jsme točili, byla v druhém díle - odehrává se v kině na filmu Bruce Lee, jsem nafetovanej koksem a kopu kolem sebe stylem karate. To byl první den. Přišel jsem domů a říkám si, pane bože. Tohle potrvá šest měsíců. Takže všechno ostatní, co se děje kolem vás, vypouštíte. Musíte. Ale je to dobrý – všechno ostatní tudíž můžete odmítat.
Martin Scorsese se často věnuje pádu impérií v různém slova smyslu - Gangy New Yorku, Vlk z Wall Street, Impérium - Mafie v Atlantic City (Boardwalk Empire)... A teď se hudební impérium musí nějak ukočírovat vaše postava.
Je to jedna z věcí, která se mi okamžite zalíbila, když jsem to četl. Nejsem moc uměleckej týpek, nevystudoval jsem vejšku, ale vím něco o Shakespearovi a připadá mi to shakespearovské. Král má království a království se rozpadá a každý by ho chtěl kousek pro sebe za každou cenu urvat. A tak král udělá všechno proto, aby si své království udržel. Ten způsob psaní, kdy se nacházíte na pokraji propasti, tohle Terry fakt umí – ví, že je neodolatelné sledovat, jak někdo visí za jednu ruku a škrábe se nahoru.
Myslím si, že každý, kdo má své království, může někdy propadnout samolibosti a zlenivět. A tam se nachází Richie, když ho poprvé potkáváme: již několik let nepije a nefetuje, přestěhoval se do Connecticutu – protože si myslí, že se to tak dělá – má dům, má děti, má auta, ale tak nějak usnul za volantem, což se, myslím, úspěšným lidem někdy stává.
Jeho střízlivost, zdá se, také visí na vlásku – jak moc se tím seriál bude zabývat?
Myslím, že to je zajímavý aspekt seriálu – pro mě zajímavý jako pro umělce, a něco o čem se s Terrym hodně bavíme – ale na který nemáme odpověď. Myslím, že uměci tradičně zápasí s myšlenkou: jsem herecky stejně zajímavý, stejně dobrý, střízlivý jako jsem byl sjetý? A odpověď na to vlastně žádná není. Ale určitě se tím s Richiem budeme zabývat. V jednom okamžiku řekne svým partnerům: poslouchejte, když jsem byl sfetovanej, tak mi všechno šlo; a když jsem přestal, tak šlo všechno do pr**le. To jsem v životě slyšel od jiných umělců.
V tomto seriálu nosíte velmi elegantní obleky. Užil jste si být stylově vymóděn?
Vzpomínám si na první zkoušku u krejčího. Když mě viděl Terry, začal úplně šílet: Člověče, bože můj, ty jsi na tyhle šaty jak dělanej. A mám pocit, že jo, cítím, že bych v roce 1973 byl v pohodě. Cítím se v oblečení z té doby dobře. Jediná věc je, že jsem šest měsíců neměl kapsy. Kalhoty neměly kapsy. A šest měsíců jsem měl menší podpatek. Bota na zip s podpatkem. Skvělej pásek a přezka. Super límce. Buď byly šitý na mě, nebo vintage. Hrát hlavní roli bylo taky prima v tom, že jsem nemusel hrát ty komičtější aspekty sedmdesátých let. To dělají ostatní, jako Max a Raya JC.
