Menšiny, migranti a my. A taky obraz se stehlíkem
Vyšel Pulitzerovou cenou ověnčený mistrovský román o výjimečném obraze. A v nové populárně naučné publikaci si prosvištíme českou společnost takříkajíc z rychlíku.
Jací jsme: jaký vedeme sexuální život, do jaké míry důvěřujeme policii, zda naši zemi hyzdí a rdousí příliš mnoho vysokoškoláků, paneláků, přistěhovalců, lidí nesezdaných, lidí věřících. Tyto otázky si klade – a erudovaně a komplexně na ně odpovídá – publikace vydaná na sklonku loňského roku Sociologickým ústavem Akademie věd ČR. Nenechme se zmást jejím na hambaté čtivo odkazujícím názvem 47 odstínů české společnosti; těchto sedmačtyřicet krátkých, většinou zhruba sedmistránkových kapitol sepsali sociologové, politologové a popularizátoři vědy na základě výzkumů (občas i svých vlastních) a rešerší a jde většinou o zajímavé důkazy vlastně docela očekávatelných závěrů a tvrzení. Tak třeba: patříme k nejrezervovanějším evropským národům, pokud jde o postoje majority vůči migrantům, i proto, že jsme byli od přistěhovalců všeho druhu celé dekády izolováni a dnes jich tu máme pouhá čtyři procenta (z nichž velkou část beztak tvoří bratia Slováci). Editoři téměř čtyřsetstránkové knihy, ukrajinistka Rita Kindlerová, a především původem irský (ovšem v Česku už deset let usazený) politolog Pat Lyons, zvolili velmi přístupný, avšak místy bůhvíproč poněkud kostrbatý jazyk – na straně 31, v druhé kapitole strategicky věnované sexualitě, se třeba dozvíme, že „dnešní průzkumy sexuality už nepoužívají dobrovolníky, ale náhodně vybrané lidi, kteří jsou vybíráni náhodně“. O míru zjednodušení a generalizace některých tezí lze vést debaty; přínos této tematicky atraktivní publikace je ovšem nesporný.
„Na obraz můžete hledět týden a pak si na něj už nikdy nevzpomenout. Nebo na něj můžete hledět vteřinu a myslet na něj celý život,“ hlásá reklama na digitální fotoaparáty ve velmi obsáhlém, a přesto (alespoň místy) strhujícím bildungsromanu americké prozaičky Donny Tarttové Stehlík. Svůj životní příběh v něm vypráví Theo Drecker, který kdysi ve třinácti letech přišel při teroristickém útoku na newyorské Metropolitní muzeum umění o milovanou matku. V den téhle nezměrné ztráty ovšem také něco získal – umírající stařík mu v troskách svěří starožitný prsten a jistou adresu. A šokovaný Theo kulhá z prašných ruin galerie holandských mistrů a v ruce třímá nylonovou tašku s obrazem: „žlutý ptáček, matně rozeznatelný pod závojem bílého prachu.“ Nejenže pak na tu malou olejomalbu rozměru učebnice bude celý život myslet – vzácný obraz Carla Fabritiuse Theův život utváří.
Otec Thea a jeho matku opustil rok před tragédií a zavřela se nad ním voda, náhle bezprizorního chlapce tedy na nějakou dobu přijme nesmírně zámožná rodina jeho spolužáka Andyho. Jenže pak se ozve táta a jeho problémy – a z honosného sídla s výhledem na Park Avenue syna přesadí do pouštního pekla Las Vegas, odtrhne ho od právě poznaného přítele Hobieho a od Pippy, přízračné lásky ze zničené galerie. Do Theova života tak vtrhnou chlast, drogy, Boris, nehody končící smrtí, větší a menší podvody a celoživotní pocit zmaru a „zoufalství nad svým pokaňhaným životem“: „Děti pokřikující a dovádějící na hřišti bez nejmenšího ponětí o tom, jaká budoucí pekla je čekají: nudná zaměstnání, zhoubné hypotéky, nešťastná manželství, padající vlasy a umělé kyčelní klouby, osamělé šálky kávy v prázdném domě a kolostomický sáček v nemocnici.“
Podobné psaní, plné emocí, jedinečných metafor, propracovaných postav a scén, v nichž si touha po vznešených citech a počitcích podává ruku s nejnižšími pudy, vyneslo své autorce mnohá ocenění. Dvaapadesátiletá Donna Tarttová před dvěma lety získala za tento svůj teprve třetí román Pulitzerovu cenu za literaturu, Stehlík byl mnohokrát prohlášen knihou roku. A české nakladatelství Argo uvážlivě svěřilo překlad velkého díla Davidovi Petrů, jehož péčí zůstal bohatý jazyk a vybroušený styl na svém místě. Máte-li v únoru přečíst jedinou knihu, ať je to tahle.
