Chuck Norris versus rumunští komunisti
Rumunská dokumentaristka Ilinca Calugareanová se ve svém celovečerním debutu Chuck Norris versus komunismus rozhodla přiblížit, jaké popularitě se v její zemi v době totality těšily pirátské VHS s filmy Chucka Norrise. Vtipně a velmi zajímavě sestavený snímek podpořený Institutem dokumentárního filmu byl již promítán na řadě prestižních filmových festivalů a k vidění bude také na Jednom světě.
Proč jste si vybrala zrovna tohle téma a kolik let jste na něm pracovala?
Moje první zkušenosti s filmem jsou spjaty s Irinou Nistorovou, hlavní hrdinkou filmu Chuck Norris versus komunismus. Dabovala filmy, na něž jsem se dívala jako dítě, když se mi poštěstilo navštívit noční projekci videokazet organizovanou u nás v paneláku. O mnoho let později jsem ji potkala na filmovém festivalu v Londýně. Slyšela jsem ji pokládat otázku na diskusi a poznala její hlas. Byla jsem nadšená a snažila se přátelům vysvětlit, že tohle je ta žena, která za komunistů v 80. letech načerno překládala tisíce filmů. Tehdy jsem si uvědomila, že právě o tomhle neuvěřitelném příběhu musím natočit svůj první celovečerní dokument. Stalo se to v roce 2011, na filmu jsme pracovali následující tři roky.
Proč byly filmy s Chuckem Norrisem v Rumunsku tak populární? Byla to jen náhoda, že někdo jeho filmy ilegálně přivezl do Rumunska, nebo jistým způsobem reprezentoval „zakázanou americkou kinematografii“?
Teodor Zamfir, člověk, jenž v Rumunsku začal s černým trhem VHS kazet a najal Irinu jako překladatelku, propašoval všechny filmy, na které natrefil. Jezdil do Německa nebo do Anglie každé tři měsíce a vracel se s tolika kazetami, kolik uvezl. Příliš nevybíral, ale velmi rychle si uvědomil, že nejpopulárnější filmy jsou akční, prakticky jako dnes. Z těch pocházela také „svatá trojice“ nejoblíbenějších herců – Chuck Norris, Jean-Claude Van Damme a Bruce Lee. Myslím, že Chuck Norris je prototypem amerického hrdiny – vždycky bojuje proti padouchům, kteří se mnohokrát projevili jako komunisté.
Existovalo tehdy reálné nebezpečí, že by lidi sledující ilegální kopie amerických filmů mohla Státní bezpečnost vypátrat a potrestat?
Rumunský komunistický režim fungoval – obzvláště v 80. letech – prostřednictvím vnitřní cenzury a paranoie, kdy kdokoliv od rodinných příslušníků přes sousedy po úplně cizí lidi na ulici mohl být tajným informátorem, udat vás a s pomocí systému vám nadělat problémy. Žádný zákon se o videorekordérech nezmiňoval, ale systém pracoval represívním způsobem a měnil se den ode dne. Každý věděl, že udržování kontaktů se Západem a západní kulturou režim zakazuje, takže nejlepší bylo všechny takové aktivity tajit. Lidé, kteří chodili na promítání, riskovali, že se dostanou režimu na seznam, a my zaznamenáváme několik takových příběhů: jsou sledováni, volá jim tajná policie, vyptává se, vyhrožuje. Organizátorům pak zabavovali vybavení a tloukli je. Museli také absolvovat mnoho výslechů.
Jak ten černý obchod s pirátskými videokazetami v Rumunsku probíhal? Dalo se k nim snadno dostat?
Fenomén undergroundových VHS se rozmohl právě v 80. letech. V rumunských obchodech se žádné kazety neprodávaly, přesto jich v rumunských domovech kolovaly tisíce. Vyvažovaly se zlatem, a abyste se k nějaké dostali, museli jste mít konexe na Západě. Filmy pašoval Zamfir a jeho lidé, Irina je z jedné vody načisto dabovala a Zamfir pak rozvážel kopie po celé zemi. Lokální překupníci za ním jezdili do Bukurešti, pak si udělali své kopie kazet a distribuovali je ve svém okolí. Lidé se scházeli na hromadná promítání u těch, kteří vlastnili nebo si načerno obstarali videopřehrávače. Kazety se kopírovaly tolikrát, že už někdy skoro nebylo vidět, co na nich je, ale lidi to neodradilo.
Váš film se uváděl na mnoha festivalech – na Sundance, Hot Docs, v Seattlu či Los Angeles. Pro americké publikum to musí být poměrně bizarní jev, jak reagovalo v diskusi po promítání?
Ve Spojených státech jsme měli skvělé publikum i reakce. Myslím, že v našem filmu si něco najde každý, nezávisle na tom, odkud je. Je to dokument o filmu a síle, jakou na nás toto médium působí. Každému konkrétní filmy vyvolávají silné emoce, každý si pamatuje, který film viděl jako první, takže i americké publikum se mohlo v našem dokumentu najít, ačkoliv nevědí nic o Rumunsku ani situaci v 80. letech. Pozitivní reakce vyvolal také fakt, že americké filmy měly dopad i za železnou oponou.
Viděl Chuck Norris váš film? Co si tak asi myslí o své „tajné“ slávě v komunistickém Rumunsku?
Po festivalu Sundance nás čekalo rozkošné překvapení. Dostali jsme e-mail, v němž nám psal, že film zhlédl a opravdu si ho užil. Prý se až červenal, protože poprvé zjistil, že se jeho filmy dostaly za železnou oponu a pozitivně ovlivnily tamní obyvatele. Nečekali jsme to a celý tým byl hrozně nadšený.
Je Chuck Norris v Rumunsku stále populární, i když si dnes lidé mohou mnohem více vybírat, na co se budou dívat?
Myslím, že zůstává v oblibě. Také díky různým vtipům. Během nedávných demonstrací v Bukurešti bylo k vidění i několik transparentů s heslem „Chucku Norrisi, přijď a zachraň nás“. A pokaždé se najde pár lidí, kteří jeho jméno dopisují na volební lístky.
Jak je dnes v Rumunsku složité natočit dokument? Z jakých zdrojů čerpáte peníze do rozpočtu?
Tohle byl můj první celovečerák a během práce na něm jsem se naučila, že s penězi jsou vždycky potíže. Měli jsme velké ambice ohledně způsobu vyprávění, takže zabralo nějaký čas přesvědčit dárce. Ale měli jsme také několik skvělých partnerů, třeba HBO Europe a Arte, Impact Partners, RatPac Documentary Films, Openvisor; naše skvělé výkonné producenty, Passion Pictures a rovněž podporu od Sundance Institute.
