Umberto Eco o migraci: Budeme žít v nové éře afroevropské kultury

Minulé úterý, kdy všechny noviny věnovaly četné příspěvky napětí ve Florencii, vyšel v La Repubblice Bucchiho kreslený vtip: na obrázku byly dva obrysy, obrovská, hrozivá Afrika a miniaturní Itálie, a vedle Florencie, která se nedala zobrazit ani malinkou tečkou (pod obrázkem stálo: „Kde chtějí víc policie“).

Corriere della Sera zase shrnoval průběh klimatických změn na naší planetě od roku 4000 před naším letopočtem až do současnosti. Z tohoto přehledu vyplynulo, že střídání úrodných období s obdobími sucha na jednotlivých světadílech vyvolalo obrovské migrace, které změnily tvář planety a položily základ civilizace, kterou dnes známe jak z bezprostřední zkušenosti, tak z historické rekonstrukce.

Dnes, kdy stojíme před problémem přistěhovalců (v italštině se jim říká extracomunitari, lidé pocházející se zemí mimo Evropskou unii [pozn. překl.], a už se poukazovalo na to, že tento roztomilý eufemismus vlastně označuje i Švýcary nebo turisty z Texasu), problémem, který trápí všechny evropské státy, nadále uvažujeme, jako bychom měli co dělat s fenoménem imigrace.

Jméno Eco

Rozhovory

K imigraci dochází, když se několik stovek tisíc občanů jedné přelidněné země rozhodne odejít do země jiné (například Italové do Austrálie). A je samozřejmé, že hostitelská země by měla dle svých možností příliv imigrantů usměrňovat, a stejně tak se rozumí samo sebou, že má právo zadržet nebo vyhostit přistěhovalce páchající trestnou činnost — tak jako má povinnost zatknout za trestnou činnost vlastní občany i bohaté turisty, přivážející cenné valuty.

Dnes však v Evropě nečelíme fenoménu imigrace. Jsme svědky migrace. Není sice tak násilná a pustošivá jako vpád germánských kmenů do Itálie, Francie a Španělska, není tak divoká jako arabská expanze po hidžře, není tak pomalá jako ony neurčité vlny, v nichž po dnes již zatopených výběžcích pevniny připutovaly z Asie do Oceánie a možná i do Ameriky neznámé národy.

Zemřel spisovatel Umberto Eco

Zprávy

Je to však další kapitola v dějinách naší planety, kde v souvislosti s velkými migračními vlnami vznikaly a zanikaly civilizace, nejdřív se národy stěhovaly ze západu na východ (o tom však víme jen velmi málo) a potom z východu na západ, nejprve celé tisíciletí směřovaly od pramenů Indu k Herkulovým sloupům a pak po čtyři staletí od Herkulových sloupů do Kalifornie a Ohňové země.

Nyní dochází k migraci — která je nepostřehnutelná, protože má podobu cesty letadlem a zastávky na cizineckém úřadě nebo nelegálního vylodění — z čím dál vyprahlejšího a hladovějšího jihu na sever. Vypadá to jako imigrace, ale ve skutečnosti to je migrace, historická událost nedozírných následků.

Dnes se neženou krajem v hordách, necválají na koních, pod jejichž kopyty už nevyroste tráva, přicházejí v nenápadných, pokorných hloučcích, a nebude to trvat staletí ani tisíciletí, nýbrž desetiletí.

A stejně jako u všech velkých migrací nakonec dojde k novému etnickému uspořádání cílových zemí, ke změně zvyklostí a nezadržitelnému míšení, které statisticky změní barvu kůže, vlasů i očí obyvatelstva, podobně jako nevelký počet Normanů dal na Sicílii vzniknout světlovlasému a modrookému lidskému typu.

Umberto Eco o Václavu Havlovi, exkluzivně pro Reflex: Jako kdybych ztratil jednoho z nejbližších přátel

Zprávy

Velkých migrací se lidé vždy obávají, alespoň v historických dobách. Nejdřív se snaží jim zamezit, římští císaři tu a tam postaví pár valů a vyšlou své legie, aby si porobily postupující vetřelce; pak kapitulují a ukázňují první osady, posléze rozšíří římské občanství na všechny poddané říše a nakonec na troskách římské kultury vzniknou takzvané římsko-barbarské státy, z nichž se vyvinou naše evropské národy, jazyky, jimiž dnes hrdě mluvíme, naše politické i sociální instituce.

Když na lombardských dálnicích míjíme místa s italskými názvy Usmate, Biandrate, zapomínáme, že mají lombardské koncovky. A odkud se vzaly ony etruské úsměvy, které dodnes zdobí tolik tváří ve střední Itálii?Velké migrace nelze zastavit. Zkrátka se připravme na to, že budeme žít v nové éře afroevropské kultury.

Text je z knihy Poznámky na krabičkách od sirek. Jde o sebrané novinové sloupky, které vyšly souborně v Itálii poprvé v roce 2000, v Argu o osm let později.