Ulice Cloverfield 10: Adresa, na které byste rozhodně bydlet nechtěli - 75 %
Psát na tohle recenzi je vážně problém. Protože čím méně o filmu víte, tím víc si ho užijete. Jenže když o něm budete vědět zase až moc málo, nebudete mít důvod na něj vyrazit do kina. A to by byla možná škoda. Tak se to pokusím nějak vybalancovat.
Už sám název filmu obsahuje trochu nefér návnadu (která ale na české diváky moc nezabere). Názvem ulice se film odkazuje na hit Cloverfield (u nás jako Monstrum), ve kterém se na Zemi objevila obrovská monstra a hlavní hrdinové se pokoušeli přežít. Byl to jeden z těch filmů, co byl postavený na nalezených nahrávkách, tudíž byl celý natočený na ruční kameru a většina napětí spočívala v tom, že nebylo nic moc vidět. Měl obrovský úspěch (asi ne u diváků s citlivějším žaludkem, těm dala poskakující kamera dost zabrat), takže i když se nenatočil druhý díl, alespoň se jeho jméno použilo k promu tohohle filmu, který s jedničkou nemá nic společného. Nebo má?
Rozhodně ne téma. První film byl originálně pojednaný katastrofický horor. Tohle je... co vlastně? Horor? Thriller? Sci-fi? Psychopatická romance?
Asi nejspíš thriller. Aspoň začátek do toho pasuje.
Hlavní hrdinka filmu utíká z domu. Má už něco za sebou a na krku (patrně) poněkud dominantního manžela. Balí si kufry, nechává na stole prstýnek – a mizí. Jenže to mizení se jí trochu vymkne z rukou. Na úzké silnici do ní narazí auto a srazí ji se srázu (co taky jiného se srázem, že). Když otevře oči, leží v protiatomovém bunkru přivázaná k topení, nad ní se tyčí chlap jako hora a oznamuje jí, že venku právě skončil svět a že ona má tu obrovskou kliku, že tu s ním může zůstat a přežít.
Jo, to není zrovna věc, která by vyvolala extra důvěru.
Jenže objevují se věci, které naznačují, že ten chlap může mít pravdu.
A už jsem na minovém poli toho, co prozradit a co ne.
Takže to zkusme velmi, velmi opatrně.
Co můžu asi říct, je to, že je to komorní film. Je to ultra extra komorní film, který by nemohl být komornější, ani kdyby se celý odehrával v komoře, kde by bylo namačkané komorní kvarteto složené z komorných, to celé u Komořan. Většinu filmu sedí tři lidé ve dvou místnostech a baví se spolu. Upřímně, nebýt v názvu to slovo Cloverfield, asi nikoho nenapadne jít na to do kina... což je nejspíš důvod, proč tam to slovo Cloverfield je.
A ignorovat ten film by byla škoda, protože přes tu komornost je to napínavé. Napínavé – a dobře napsané. Pokud máte nakoukáno, tak vás sice zvraty nějak extra nepřekvapí (ona zápletka „magor vás drží ve sklepě a tvrdí, že venku je děsivé nebezpečí“ může mít jen jednu ze dvou point – buď venku něco je, nebo ne), ale filmu se musí nechat, že s nimi žongluje velmi obratně a úhyby přicházejí rychleji nebo jindy, než byste čekali. Navíc jsou i zajímavě namixované.
K tomu tu máte sympatickou hlavní hrdinku, stojící před poměrně silnou volbou, která patrně odráží i její předchozí život. Buď život v bezpečí s psychopatem, nebo riskovat smrt při snaze získat svobodu – která ovšem taky může trvat jen pár vteřin. Přece jen neví jistě, co tam venku opravdu je.
Filmu kraluje John Goodman. Být s ním v jedné místnosti je jako být zavřený s medvědem. Jo, na první pohled je to roztomilý plyšák, přímo k pomazlení, ale člověk netuší, kdy napřáhne tlapu a vaše hlava, ještě s infantilním úsměvem, poletí vzduchem a osprchuje okolí krví.
Ale hlavní hrdinka v podání Mary Elizabeth Winsteadové (můžete si jí pamatovat třeba ze Scotta Pilgrima) mu nezůstává nic dlužná. Od chvíle, kdy se rozhodla utéct svému manželovi, už se nehodlá nechat znovu zatlačit do pasivní role a stále bojuje.
Na druhou stranu musím říct, že Ulice Cloverfield 10 není nějaký převratný film a není to ani snímek, který by vás ani na vteřinu nenechal vydechnout. Zpočátku narazíte i na plouživější momenty – ale čím blíž k závěru, tím víc nabírá film gradaci a finále...
Moment. To už bych začal prozrazovat.
Jak už jsem psal, to slovo „Cloverfield“ v názvu je požehnání i prokletí. Požehnání v tom, že nebýt jeho, tak film zaboduje maximálně někde na nezávislých festivalech, pár recenzentů mého typu nad tím uznale uslintne, ale nikdo víc si toho nevšimne. Prokletí v tom, že to přece jen něco naznačuje a že ti, kdo jdou do kina přivábeni ohlasem prvního Cloverfieldu/Monstra, už budou mít náskok. Na začátku filmu budou spíš otráveni z hrdinčiny vzpoury, protože budou přesvědčení, že venku přece něco opravdu je. Jenže postupem času i je dokáže film znejistit. Ukázat jim, že monstra nemusí nutně číhat před bunkrem. Že se mohou skrývat mnohem blíž.
A že mohou být mnohem nebezpečnější.
