Navzdory všem těm nahým poprsím je Hra o trůny docela feministická
Jakkoli rádi sledujeme Hru o trůny, asi málokdo z nás by chtěl žít v Západozemí. Na rozdíl od pocitů, které v nás vyvolává sledování Jacksonovy trilogie Pán Prstenů, při níž asi mnohá romantická a dobrodružná duše zatoužila prožít aspoň den ve Středozemi, ve světě George R. R. Martina by to byla mnohem větší fuška. Krutá zima, nebo naopak pouštní vedra, nelidské zacházení s postavami, všudypřítomná smrt. A co teprve, když jste žena?
Byly to zejména naturalistické obrazy násilí a sexu (popřípadě násilného sexu) a všudypřítomná nahota, co rozvířilo diskuzi o ženské otázce ve Hře o trůny, potažmo jejím zrcadlení v současném světě. Mnoho fanoušků přiznává, jak jim na první pohled připadalo, že ženy jsou v seriálu zobrazovány jako otrokyně bez vlastního názoru, žijící v mužském světě, kde nemají jinou možnost, než poslouchat a v lepším případě se dobře provdat. V horším případě se provdat špatně a stát se obětí svého manžela či jeho politických protivníků.
S tím, jak se seriál dostával do povědomí stále více a více sledujících a přestal být uzavřeným dílem pro pár fanoušků fantasy, se začalo důkladněji mluvit i o postavách, našich sympatiích k nim. Brzy se debata o to, jak je která postava „hustá“, stala nedílnou součástí ranních konverzací po zrovna odvysílaném díle. Martinovy postavy jsou všechno, jen ne ploché a jednostranné. Proto taky neplatí to, nad čím se pohoršují ti, co zhlédli pár dílů nebo jen trailer, tedy že by ženy obecně byly pouze sexuálním objektem bez vlastní vůle a sil.
Ano, je tam hodně nahoty – ale ta nahota je i mužská (oproti jiným seriálům vidíme často i víc než jen nahý mužský trup). Navíc nikdy není samoúčelná. Dalo by se říct, že režisér dostává diváka do zranitelné pozice, kdy mu ukáže nahé tělo jedné nebo více postav, aby ho vzápětí vyděsil násilným vpádem či konfliktem zúčastněných. Ano, sledujeme hodně násilí, ale zdaleka neplatí, že by objektem násilí byly pouze ženy (dokonce nastanou i chvíle, kdy násilí páchají ženy na bezbranných či obluzených mužích). A do třetice – mnohokrát má divák pocit, že daná ženská postava je proti své vůli vláčena někam, kam nechce – ale pouze proto, aby v následujícím díle či sérii prošla vnitřní proměnou a dokázala ještě velké věci.
Hra o trůny je totiž i seriál o silných ženách, který ukazuje všechny aspekty ženství. Ty, které se očekávají a známe je z klasických příběhů (oddaná matka, krásná mladá naivní princezna), ale i ty, které nás dostávají mimo komfortní zónu (rytířka, osvoboditelka otroků, kněžka s obrovskou politickou mocí, malá mstitelka atd.). Skrze příběhy bohatě vykreslených postav si může každý divák uvědomovat, co vlastně všechno zahrnuje být ženou a naučit se to přijímat.
Daenerys z rodu Targaryen
Královna s dračí krví Daenerys z rodu Targaryenů|Matka draků bývá považována za nejsympatičtější hrdinku série a velká část ženského publika ji obdivuje (mužská část pochopitelně taky, ale pravděpodobně z jiného důvodu). Křehká drobná blondýnka, která je ještě v dětském věku provdána za náčelníka necivilizované hordy koňáků. Kolem sebe vidí muže, kteří ji používají jako šachovou figurku a nic víc. Daenerys se naučí hrát podle jejich pravidel, používá své ženské zbraně, aby získala lásku a úctu svého manžela. A její silná vůle jí pomůže získat respekt celého kmene, po smrti manžela dokonce sama vede svůj národ a po cestě jen tak mimochodem osvobozuje otroky z bohatých městských států. Zároveň vychovává draky – spojení matka draků dokazuje, že tahle matka není jen něžný a milující rodič, ale disponuje taky palebnou silou tří ohnivých hrdel; když se rozzlobí, stane se rázem rodičem mocným a trestajícím. Také ve vztazích převzala vůdčí roli – po smrti manžela si sama určuje, kdo smí do její ložnice, má milence i milenky a s možným budoucím sňatkem kalkuluje chladně - tentokrát je to ona, kdo se neptá, zda s tím nastávající souhlasí. Lid ji ovšem miluje a nazývá ji matkou, všichni ti osvobození otroci ji následují a uctívají. Daenerys má v sobě soucit a touhu pomáhat, je ovšem zároveň političkou s cílem obsadit trůn, který jí (jak se domnívá) po právu náleží.
Arya
Arya Stark.|Další navýsost oblíbená postava. Arya začíná jako dítě – taková ta holka, co by si přála být klukem, opovrhuje vším zjemnělým a ženskou marnivostí, trnem v oku je jí starší sestra Sansa, kráska rodu, jejíž jedinou ambicí se zdá být sňatek s krásným princem. Arya jí dělá naschvály, komentuje s nadhledem čtení rytířských románů a debaty o nejnovějších trendech v oblékání. Místo toho ráda šermuje. Otcova poprava všechno změní, Arya prchá. Za její hnací sílu a nejsilnější emoci můžeme považovat pomstu. Arya nenávidí tvrdě, nezná slitování. I ona se stává mocenskou hračkou, ale zvolí útěk a vyhnanství; pomstu tedy odloží na příhodnější čas. Svou nenávist si hýčká a před usnutím opakuje jména těch, kteří musí zemřít, což je v protikladu s obecně očekávaným názorem, který vidí ženu jako bytost slitovnou a odpouštějící. I ona ovšem prochází proměnou, a to opačným směrem. Ve vyhnanství a jakožto služka omývající mrtvé se teprve učí trpělivosti a soucitu.
Sansa
Sansa Stark.|Kdyby v Západozemí znali hudební stanice, Sansa by zcela jistě byla fanynkou pop-country zpěvačky Taylor Swiftové. A mají mnoho společného, nejen vysokou štíhlou postavu. Sansa touží po velké lásce a princi na bílém koni, chce se dobře provdat a žít na velkém hradě, věří, že rytíři jsou něžní, citliví a galantní. Ráda se pro ně také zdobí a krásně obléká. Opovrhuje špinavou prací a hrubými způsoby. Její střet s realitou přichází brzy: její vysněný princ je úchylný malý zmetek, který rád týrá lidi a zvířata pro své vlastní potěšení a jako demonstraci síly. Sama posléze prožívá týrání a posměch, je držena u dvora nedobrovolně jako Joffreyho osobní zvířátko, posléze je provdána z donucení za skřeta a následně obviněna z Joffreyho vraždy. Sanse pomáhá přežít její noblesa – celý život se učila, jak se má chovat šlechtična a nakonec jí tato schopnost dodává respekt. „Zbrojí dámy je její laskavost,“ učila ji vychovatelka Před svými mučiteli se nezlomí, zachovává si navenek vznešenost a odstup a málokdo ji vidí plakat. Jejím cílem zůstává udržet rodové sídlo a zachovat tak kontinuitu rozprášeného a vraždami oslabeného rodu. Podstoupí proto další sňatek – s ještě úchylnějším psychopatickým zmetkem, ale alespoň je opět na Zimohradu.
Melisandre
Carice van Houtenová jako Melisandre.|Rudá kněžka je jedna z nejrozporuplnějších postav seriálu. Pokud se zaměříme na její demonstraci ženství, ne náhodou si vybavíme čarodějnické procesy a touhu Melisandre upálit u kůlu. Naprostá většina odsouzených žen během čarodějnických procesů v Evropě a Americe byla nevinná (rozhodně co se čarodějnictví týče), ale pravděpodobně ovládaly nějakou moc či vědomosti, které jejich současníkům a vládnoucí mužské třídě připadaly neznámé a nebezpečné. Stejně tak na nás působí Rudá kněžka. Máme zde krásnou tajemnou ženu, která ospravedlňuje svoje činy službou Pánovi světla. Není tedy čarodějnicí, ale „pouhou“ služebnicí božstva. Melisandre má moc nad životem a smrtí. Ukázkou je její sexuální rituál, po němž porodí démonské dítě, aby úkladně zabilo krále; rituál plodnosti, který ale slouží k vraždě. Stejná ambivalence je vidět v situacích, kdy kněžka vyžaduje lidskou oběť (tedy přináší smrt), ale zároveň je schopná jiné mrtvé přivést zpět k životu. Není divu, že ji tolik dalších postav nenávidí, nebo se jí bojí, a to se přenáší i na diváky. Pro scénáristy je to ovšem výborná postava, jelikož její motivace zůstávají částečně skryté, stejně jako rozsah jejích schopností. Ukazuje všechny aspekty ženství v jednom – ty kladné i děsivé. Šestá série jich ještě dost přidává.
Brienne
Rytířka Brienne.|Rytířka obří postavy zdaleka není tak jednoznačná, jak se zdá. Jistě, měří něco přes metr devadesát výšky a chodí v brnění, nikdy se nesměje a neumí se hezky oblékat, ale i tak zůstává ženou. Ženou, která je silná a zároveň velmi křehká. Její oddanost je až zarážející a ochota obětovat svůj život službě s mečem je paralelou k ochotě jiných žen obětovat svůj život například mateřství. Kdyby byla Brienne mužem, jako postava by vůbec nebyla zajímavá. Velkých, silných a loajálních mužů, co se umí ohánět mečem, je Západozemí plné. Krása Hry o trůny ovšem spočívá v boření zažitých klišé. A tak vidíme na jedné straně velkou neohrabanou rytířku, na druhé malého trpaslíka, jehož hlavní devízou je mluvení – obojí v protikladu k tomu, co se obvykle považuje za správně „mužské“ a „ženské“ atributy. Přesto se stává Brienne ženskou hrdinkou a Tyrion mužským hrdinou.
Ygritte
Ygritte.|Zrzka obalená v kůžích reprezentuje seveřanky ze svobodného lidu neboli Divokých. Na rozdíl od pouštních národů jihu, kde vládne patriarchální systém, Divocí žijí v evidentně rovnostářské společnosti, kde ženy stejně jako muži mohou (a musí) lovit, válčit, milovat a vládnout. Ygritte poznává divák v optice Jona Sněha, který na sever přichází plný předsudků a strachu z Divokých. Nutno podotknout, že Jon dokáže odhalit a pochopit jejich lidství a potřeby teprve, když se před ním odhalí Ygritte – a to doslova. Skrze jejich vztah získává soucit, dokonce až náklonnost k Divokým. Stává se jejich zastáncem a ochráncem. Ygritte je vykreslena jako vzorová postava rodu – svobodná, silná, s vlastní vůlí. Je totiž jedno, jestli pod těmi mnoha vrstvami kožešin máte pindíka nebo ne, důležité je, zda dokážete ulovit zvěř a ochránit své lidi.
Cersei a Catelyn
Catelyn Stark (Michelle Fairleyová)|Dvě klasické představitelky ženy-lvice, tj. prototyp matky chránící svá mláďata. Zatímco ovšem Catelyn je považována za navýsost kladnou hrdinku, Cersei vidí divák jako tu mrchu. Přitom obě pouze reagují na situaci, v níž se jakožto matky nacházejí. Catelyn měla to štěstí se zamilovat do svého manžela (třebaže až po svatbě, která byla jaksi ad hoc), a proto také její domácnost přetrvává v harmonii. Dokonce se smířila s manželovým úletem, jehož plod má stále na očích, tedy bastardem Jonem.
Cersei oproti tomu byla provdána proti své vůli za muže, který se jí hnusí, který ji nemiluje a nerespektuje a bere ji pouze jako inkubátor nutný k donošení královských dětí. Cersei nemá nic a máloco může ovlivnit. Proto se až hystericky zaměří na to málo, co jí zůstává – své děti.
Cersei.|Pro ně chce to nejlepší, nejvíc moci, nejlepší pozici – aby ony samy nemusely prožít to, co ona. Její opičí láska se samozřejmě podepíše na charakteru Joffreyho. Cersei se naučila hrát onu hru o trůny, podle dvorských pravidel, kde přežije jen ten nejsilnější, kdo si bez ohledů bere, co potřebuje. Otázkou zůstává, jestli by získala od diváka víc pochopení, kdyby byla mužem na stejné pozici, což si ostatně výslovně přeje. Každopádně zůstává postavou, kterou můžeme nenávidět a zároveň obdivovat. Přitom ale i Catelyn dělá vše pro své děti, nebo tomu aspoň věří – a i její činy mohou mít fatální následky.