"Naše komuna nebyla o drogách a volném sexu." Thomas Vinterberg točil o sdíleném žití
Po hvězdné adaptaci klasiky anglické literatury Daleko od hlučícího davu se úspěšný režisér Thomas Vinterberg vrátil do Dánska a natočil tam hořkou tragikomedii, v níž zavzpomínal na své mládí prožité v kodaňské komuně. Retro ze 70. let Komuna se od čtvrtka hraje v českých kinech.
Kolik je v Komuně z vašeho vlastního života? Scénář s vámi stejně jako u filmu Hon napsal Tobias Lindholm, který v komuně nevyrostl.
Je to osobní příběh, ale ne soukromý. Obsahuje pár anekdot z mého života, i já se rozvedl a vzal si pak mladší ženu. Takže v Komuně najdete kus mé zpovědi. Ale scénář natolik změnily pohledy Tobiase a herců, že filmu můžu lehce říkat fikce. Otestoval jsem ho i na členech své komuny. Když snímek viděli, nepoznali se v něm. Poznali ovšem ten pocit z života v komuně a dojalo je to. Někdo mi řekl, že jde o film založený na skutečném pocitu, ne na skutečném příběhu. Což beru jako úspěch.
Celý rozhovor s Thomasem Vinterbergem čtěte na E15.CZ.
Bylo dobré vyrůstat v komuně?
Řekl bych, že ano. Naučil jsem se navigovat mezi mnoha různými lidmi.
Vaše filmová komuna vypadá docela středostavovsky, žádné tvrdé drogy a volná láska. Takové to bylo?
V mé kodaňské ulici stálo dvaatřicet domů, v šesti z nich žily komuny. Ovšem komuna je něco jako rodina. Nemůžete ji obecně popsat. Ta naše byla dost buržoazní. Tvořila ji skupina dobře zaopatřených akademiků, novinářů a učitelů, kteří v podstatě fungovali jako rozšířená rodina. Na začátku v 70. letech, kdy byli všichni mladší, to bylo docela bláznivé soužití. V roce 1985 to tam vypadalo spíš jako v domě s třemi rodinami, které se nechtějí odstěhovat, protože mají hezkou zahrádku a uklízečku. Nicméně naproti žila komuna, kde kouřili hašiš a víc tam souložili.
Natočil jsem tento film zčásti i díky podpoře neskandinávců, kteří mají velmi intenzivní představy, hlavně sexuální, co se v komunách dělo. Já ale neznám žádnou dánskou komunu, kde by platilo pravidlo, že každý může spát s každým. Volný sex jsme v naší komuně praktikovali jen já a další teenageři. Dospělí zůstali ve svých vztazích, občas se rozešli. Když se rozvedli moji rodiče, oba v komuně ještě chvíli zůstali. Když se pak stěhovali pryč, bylo mi asi sedmnáct a rozhodl jsem se zůstat. Komunu jsem miloval, její členové milovali mě a nabídli se, že za mě budou platit nájem. To byl můj způsob jak odejít z domova - že ho opustili mí rodiče.
Vy byste ještě někdy chtěl žít v komuně?
Já mám čtyři děti, když si domů přivedou kamarády, je to blázinec. Taky jsem součástí komuny na place při natáčení, trochu soukromí tedy potřebuju. Ale já si na osamělost nestěžuju.
Můj otec vyrostl v konzervativní rodině, odstěhoval se do chaosu a teď žije opět v konzervativně uspořádané rodině. Takový vývoj je podle mě přirozený. Tím pádem já asi skončím v komuně! Jsem tomu otevřený, ačkoliv ještě ne teď. Vypěstoval jsem si alergickou reakci na malé demokracie.
Když se na rodičovských schůzkách ve škole debatuje o cenách dárků, je mi z toho špatně. V komuně jsem zažil tolik schůzí! Navíc my jsme ani nehlasovali, všechno jsme pořádně probrali, což trvalo věčnost. A stejně jsme si tu myčku nikdy nepořídili. Jenom jsme o tom roky diskutovali.
