Robert Kodym: Nějaká slza ukápla. Příběh jedný kapely
Karlovarskou premiéru má za sebou hudební dokument Lucie: Příběh jedný kapely. Od čtvrtka bude Lucie řádit v kinech po celé republice. A je to hodně intenzivní řádění, z plátna cáká energie a také tečou hektolitry nostalgie. S Lucií vyrostlo několik generací a každá si tam najde své zásadní momenty.
Záběry na přeplněné kotle amfiteátrů se střídají s prvními koncerty, na které přišlo osm diváků. Množství archivního materiálu je takřka neuvěřitelné, stovky prastarých fotek s mladičkým Kollerem, Kodydem, Dvořákem a P.B.CH., kvanta zákulisních záběrů, ze zkoušek, z koncertů, z cest, staré i aktuální výpovědi členů kapely… Všechno se to mísí ve zdánlivě chaotickou koláž, ta ovšem naplňuje základní ambici předat divákům energii kapely, která vznikla před třiceti lety a třicet let je slavná. A právě to, jakého rozměru může popularita a nadšení fanoušků v naší malé republice dosáhnout, je tu zachyceno absolutně. Nečekejte chronologickou kroniku nebo vyčerpávající slovníkové heslo, je to spíš jeden nekonečný mejdan, na kterém hraje skvělá muzika, trochu se vzpomíná, ale hlavně se důkladně paří. A taky se rodí písničky, konflikty, emoce…
Na filmu pracoval režisér David Sís čtyři roky, během té doby chtěli všichni zúčastnění projekt minimálně třikrát smést ze stolu. Klopotně se hledal ten správný tvar, prohrabovaly se kilometry archivních materiálů nejrůznější obrazové kvality. „V tomhle filmu jsou použity všechny myslitelné formáty, na které se dal ve 20. století pořídit obrazový záznam,“ prozradil režisér. Jedním ze zdrojů byly třeba nahrávky, jež si kapela pořizovala během let průběžně na koncertech, při natáčení nebo na zkouškách: „Měli jsme takovej zvyk, že kdo z kapely měl zrovna kameru, tak ji někam postavil a ona běžela, dokud nedošla páska.“
Jedním z motivů, který se táhne filmem, jsou i rozkoly v kapele a její rozpady. Podle Michala Dvořáka ale dokument zachycuje spíš to, proč spolu Lucie pořád je. Kapela viděla finální verzi filmu před dvěma týdny. „To jsme u toho vykřikovali: Super, vole!,“ líčil Robert Kodym. „Pak jsem si to pustil doma o samotě a normálně mi slza ukápla.“ A hodně nostalgie je v tom filmu i pro diváky, na leckterém z těch koncertů jste nejspíš byli, na těch písničkách jste vyrostli, tohle málokoho nechá jen tak.
