Život a dílo Milana Kundery jsou jinde. Češi Kunderu spíš řeší, než aby ho četli
V první letní den vyšel česky dosud jen velmi těžko dostupný román Milana Kundery, Život je jinde. Sedmačtyřicet let poté, co byl napsán. Konečně je kniha, kterou v českém jazyce ve výpůjčním fondu dosud neměla ani Národní knihovna (v angličtině ovšem archivuje hned šest jejích vydání!) a jež získala prestižní Prix Médicis za nejlepší zahraniční román roku 1973, legálně dostupná nám všem. Přečteme si ji, nebo se raději opět z obvyklých důvodů pustíme do jejího autora? Komentář Karla Steigerwalda ke Kunderově dnešnímu významu a k aktuální kritické reflexi jeho právě vydaného románu najdete v Reflexu č. 31, který vyšel ve čtvrtek 4. srpna. Přečtete si tu také soupis deseti důvodů, proč valná většina Čechů Kunderova díla nezná, nečte, nechápe a jejich autora má tendenci odsuzovat.
Mnohým vadí například to, že Milan Kundera blokuje překlady svých děl do češtiny. Co kdybychom však brali fakt, že všechny Kunderovy knihy nejsou dostupné v českém jazyce, jednoduše jako pobídku, abychom si, pravda, docela náročné romány přečetli v jiné řeči? Ideálně ve francouzštině, jazyce originálu, nebo v angličtině… Považujme to za zkoušku, za test: skutečně jsme dostatečně vzděláni, abychom se mohli setkat (mnozí spíš „utkat“) s Kunderovým dílem? Pro krásu se musí trpět, jak se říká.
Jiní Milanu Kunderovi nemohou odpustit, že zapírá svou vlast, že k nám jezdí inkognito a zřídka. Dalším utkvělo, že byl Milan Kundera členem KSČ a že jeho raná tvorba, od níž se ostatně distancuje, je zářným příkladem stalinistické poezie. Od překladů Majakovského a surrealistického básnění přešel dvacátník Kundera k lyrickým oslavám socialismu v naivních veršících Člověka, zahrady širé (o rudých šátcích, soudruzích, vyhraných bitvách, chlapečkovi hrdě zpívajícím Internacionálu, o zlých zbraních a hrudi naplněné socialistickou vírou, o „tom nákladu denních bojů, o tom životě bolševickém“) a k přímočaré, patosem přesycené komunistické propagandě v poemě Poslední máj, v níž se komunistický novinář Julius Fučík změnil v geroje a byl náležitě zbožštěn v rámci „náboženství bez boha“, marxleninského socialismu.
Většina lidí, kteří sledují média, pak ani po osmi letech nezapomněla na udavačskou kauzu, kterou rozpoutal článek historika Adama Hradilka v týdeníku Respekt z 13. října 2008, podle nějž se 14. března 1950 dostavil Milan Kundera na služebnu SNB a udal, že si jistý muž uložil podezřelý kufr u Ivy Militké, jeho známé ze studentské koleje. Na základě udání byl majitel kufru, agent-chodec Miroslav Dvořáček, zatčen a za zběhnutí, vyzvědačství a velezradu odsouzen na 22 let do vězení. Kdo se se znalostí této kauzy pročítá Kunderovým dílem, neustále naráží na analogie k ní. Když v závěrečných pasážích románu Život je jinde čte věty „Váš syn udal jejího bratra. Jsou teď oba zatčeni“ (a tím „vaším synem“ se myslí hlavní hrdina, propagandistický básník a posléze špicl Jaromil) a když v jednom ze sedmi příběhů Knihy smíchu a zapomnění potká intelektuála Mirka (už ta shoda jmen!), kterého sleduje SNB a nakonec jej uvězní, nemůže si pomoci a třeba i uvěří, že na tomhle šprochu je pravdy víc než jen trochu.
V následujícím čísle, v Reflexu č. 32/2016, si pak přečtete recenzi zmíněného Kunderova románu Život je jinde. Nově vydanou, 47 let starou prózu Milana Kundery pustil jeho odedávný český nakladatel, brněnská Atlantis, na trh o letním slunovratu. Kniha okamžitě sesadila dlouhodobého vítěze prodejního žebříčku Svazu českých knihkupců a nakladatelů, ženské čtivo Bábovky od Radky Třeštíkové, a na dva týdny opanovala špičku literární hitparádu, než se přesunula na druhé místo, které drží doposud. Ale proč vlastně? Protože milovníci díla Milana Kundery chtějí mít jeho opus v knihovně kompletní, neboť Kundera je nový Jirásek, jehož sebrané spisy se v každé domácnosti, buržoazní i později socialistické, pečlivě oprašovaly?
„Kulomet smíchu, pekelný stroj, jehož péro Kundera ďábelsky natahuje, neohrožuje jen měšťáky, kteří prohráli svůj život, ani nové měšťáky, kteří se stali vlastníky ,proletářskéhoʻ státu. Milan Kundera tu míří do terčů mnohem svatějších: do srdce Velkých Pravd a Velkých Postav: rouhá se. A dělá to s inteligentní divokostí, s krutou vášní, s analyticko-kritickým vztekem. (…). Kdyby mladý komunistický básník, o jehož mládí, masturbaci, povolání i vyvolení, směšných láskách i směšné smrti nám Kundera vypráví, kdyby Jaromil nebyl než figurína, na kterou se střílí, Život je jinde by byl velmi vtipná kniha, ale nic víc. Jenomže ona je právě mnohem víc: podivná, pustošící, hluboká,“ napsal francouzský básník a esejista Claude Roy v Paříži roku 1973 v článku pro týdeník Le Nouvel Observateur (upravený text použilo nakladatelství manželů Škvoreckých Sixty-Eight Publishers pro české, exilové vydání knihy). Jenže některé romány, byť sebelepší, jsou jaksi časové – jsou vázané na politické události a dobové okolnosti tolik, že o dekády později přes mistrovství stylu nejsou aktuální ani čtenářsky atraktivní. Patří k nim i Život je jinde? Dozvíte se v Reflexu.
