Filmové hity a propadáky týdne: Učesaný „Troška“ aneb Bezva ženská na krku
Kritička Reflexu Tereza Spáčilová každý týden radí, za jaké filmy se vyplatí "pustit chlup", a které naopak klidně můžete vynechat. Tento týden si tak prý máte dát radši večeři místo nové adaptace Dana Browna, přežít učesaného „Trošku“ s Ondřejem Vetchým a naladit si perské rádio.
Tip týdne aneb za co stojí obětovat kus výplaty
Radio Dreams
Lehce přehlédnutelný klenot druhého říjnového týdne, takový kroužek s nenápadným kamínkem, jenž může mít člověk mylně za prstýnek z pouti. Radio Dreams natočil Íránec Babak Jalali a kromě toho, že je to asi jediný film na světě, v němž se prolnou “fársí” s Metalikou, má takřka jarmuschovské kouzlo a k tomu téma, které rezonuje. Odehrává se v sanfranciském rádiu Pars, stanici vysílající pro místní perskou komunitu, a Jalaliho báječný objev, Mohsen Namjoo přezdívaný íránský Dylan, v něm hraje zaníceného advokáta perské kultury, již se na vlnách Pars snaží poctivě šířit. Pokaždé, když blok recitace nebo íránského folkloru přeruší dryáčnická reklama na pizzu Baba Jaan, rve mu to srdce, leč podmínky trhu jsou nemilosrdné. A tak se jednoho dne v jeho malém studiu setkají afghánští Kabul Dreams a Lars Ulrich… Uznejte, že i kdyby nic jiného, tahle kombinace zní neodolatelně!
Hodnocení 75%
Propadák týdne aneb kdy se vyplatí nechat peněženku v kapse
Zilionáři
Jsou komedie vtipné, komedie směšné a komedie tragické. U prvních se smějeme, protože fungují, u druhých tomu, jak zoufale nefungují. V případě třetí kategorie nám na smích nezbývají síly: zážitek je to natolik frustrující, že jen konsternovaně sedíme a čekáme, až nás vysvobodí závěrečné titulky. Zilionáři se řadí k poslednímu typu zážitku: žádný smích, jen 92 minut tortury a studu za druhé. Ostatně jedním z levně pitvořivých vyměšovačů téhle netaškařice je Owen Wilson, tragických komedií král (taky vám vždycky vrtalo hlavou, jak z něj Wes Anderson dokázal udělat Herce?!) Takže jen pro formu, abyste měli představu: parta a priori divných týpků, velká bankovní loupež a jeden (slovy jeden) vtip. Jestli na něj chcete čekat, vaše mínus.
Hodnocení 10%
Další premiéry:
Hedi
Hedi patří k titulům, jež nesmíte vybírat jen podle synopse. Shrnout ho jako “příběh o mladíkovi, jemuž rodiče domluvili sňatek, ale on se zamiluje do úplně jiné dívky”, by totiž bylo krajně nefér. Debut Tunisana Mohameda Bena Attii, hosta nedávné přehlídky Be2Can, ostatně produkovali bratři Dardennové, a ty rozhodně nemůžeme podezřívat ze slabosti pro telenovely. S ústředním milostným tématem zachází tenhle subtilní snímek sympaticky nenásilně, navíc jej lze v druhém plánu vnímat jako politickou alegorii. Ne náhodou prosakují do příběhu motivy arabského jara a symbolicky lze chápat i samu snahu titulního hrdiny (Stříbrným medvědem oceněný Majd Mastour) vzepřít se rodině a tradicím. Kdo nestihl na festivalech, může (a měl by) dohánět v kině.
Hodnocení 70%
Bezva ženská na krku
Upřímně: nebýt toho, že ve stejný den vstupuje do kin jedna z nejstupidnějších komedií roku, američtí Zilionáři, snášel by člověk režijní debut producenta Tomáše Hoffmana o hodně hůř. Takhle si sice povzdechne, že mohl zůstat doma, protože Doktory z Počátků dávají v “telce” a na učesaného “Trošku” není zvědavý, nicméně nakonec smířlivě zkonstatuje, že mu to vlastně stačilo. Ostatně ještě krátce po premiéře se komentáře v databázi ČSFD (!) hemžily poznatky o uspokojivé muskulatuře Ondřeje Vetchého a křivkách Petry Hřebíčková, která “je pěkná i po porodu”. Venkovská idyla, nad níž drží ochrannou ruku Jiří Vejdělek, si zřejmě své diváky najde - bez ohledu na absenci humoru a záplavu klišé, jež drtí mozek na pozadí sponzorských vzkazů. Pak se vrátíte z kina, v televizi běží výsledky voleb a najednou vám je všechno tak nějak jasnější.
Hodnocení 40%
Inferno
Čistě teoreticky by to měl být trhák týdne, ne-li měsíce: Dan Brown znovu na plátně aneb třetí dobrodružství profesora Langdona. Navíc z dílny Rona Howarda, který jen zřídka něco pokazí a s Tomem Hanksem, jenž nezkazí nikdy nic. Jenže popravdě - v Infernu ti dva “nekazí” jen proto, že už nemají co - zkažené je totiž všechno. Příběh utopený ve zdlouhavých vysvětlivkách vysvětlivek. Pseudosymbolické hádanky, na jejichž luštění divák dříve či později rezignuje, protože postrádají tolik důležitý moment ryzího vzrušení. Násilné kulturně-historické odkazy a namísto spirituality hrozba v podobě motivu jako z béčkového thrilleru - když Langdon selže, všechny nás pozabíjí zákeřný smrtící virus. Zmíněný spasitel Tom Hanks se zmatený vzbudí v italské nemocnici a zbytek filmu spíše odexistuje než odehraje. A Ron Howard, režisér takových skvostů jako jsou Rivalové, (nepochopitelně) rezignuje na jakoukoli invenci - zatímco svět kolem se měnil a kinematografie s ním, v Infernu je nový snad jen účes Toma Hankse. Inferno nelze nazvat vyloženě špatným filmem, jen marně dumám, proč bych vám ho měla doporučit. Možná jako inspiraci na podzimní dovolenou: kouzlo má totiž Florencie bez ohledu na Browna.
Hodnocení 50%
