Má německá učitelka sexu při tom zpívala hymnu NSDAP, vzpomíná Frederick Forsyth, který slaví 85 let
Den pro Šakala, Spis Odessa, Mstitel, Boží pěst, Žoldáci, Vyjednavač… Málokterý autor politických napínáků plných agentů, pletichaření a mrtvých těl dosáhl takové přízně čtenářů i kritiky jako Frederick Forsyth. A málokterý měl zároveň takový dar vtahovat do svého života dobrodružství. Právě dnes slaví jeden z nejpopulárnějších světových spisovatelů své pětaosmdesáté narozeniny.
Britský novinář a autor světových politických bestsellerů Frederick Forsyth (* 25. srpna 1938) byl svého času vůbec nejmladším pilotem Britského královského letectva, bez formálního vzdělání získal prestižní posty zahraničního dopisovatele ve špičkové zpravodajské agentuře Reuters a posléze v BBC, dva a půl roku strávil v srdci nigerijské občanské války jako reportér, načež začal na základě vlastních zkušeností psát strhující kriminální romány, z nichž se bleskurychle stávaly bestsellery a poté fantastické (nebo taky přinejlepším průměrné) filmy. O těch ještě bude řeč.
Spolupracovníkem výzvědné služby MI6
Až roku 2015 prozradil, že spekulace fanoušků byly oprávněné – přes dvacet let byl spolupracovníkem výzvědné služby MI6. Jen na rozdíl od jejího nejslavnějšího agenta, fikčního hrdiny Jamese Bonda, nedostával za své služby vlasti zaplaceno, tvrdí ve svém knižním životopise Vypravěč, který česky vyšel roku 2016 v Knižním klubu a dnes je dávno rozebrán.
Jde o velmi čtivý pohádkový příběh o tom, jak si jeden malý chlapeček přál dobrodružný život a jak se mu ho měrou vrchovatou dostalo; doporučuju ho všem zájemcům o Forsythovo dílo a osud. „Všichni chybujeme, ale zahájit třetí světovou válku by byl opravdu velký průšvih.“ Už první věta předmluvy naznačuje, že autor dokáže čtenáře napnout k prasknutí – podobně jako svou vlastní představivost. Je otázka, nakolik ony chronologicky řazené střípky paměti během uplynulých desetiletí nabobtnaly a jak to vlastně všechno bylo. Jeho životopis-neživotopis se čte jako další z jeho thrillerů: reálné osobnosti tu kují pikle, šťourá se tu do politiky (autor je známý konzervativec, euroskeptik a brexitář) a psychologie postav ustupuje přesným technickým informacím z mnoha oborů.
Diktuju – a občas neověřuju
Forsythovy romány sice mají pověst příběhů založených na pečlivých rešerších, podložených osobními rozhovory i pilným studiem dané problematiky, ale na druhou stranu prozaik netají, že je nepřítelem moderních technologií a že své novinové články raději diktuje zapisovatelce visící na telefonu, než aby text naťukal do počítače a klíčové údaje a souvislosti pro ověření projel webovými vyhledavači.
Mimochodem, zmíněné diktování článku (do Daily Expressu) proběhlo třeba ještě v březnu 2009, kdy se Forsyth úplnou náhodou při rešeršování fakt k románu Kobra (2010, česky 2011) nachomýtl u státního převratu v Guineji-Bissau. Ve Vypravěči popisuje vraždu prezidenta a píše mimo jiné, že „jednasedmdesátiletý politik musel mít tuhý kořínek“. Možná ano, protože šlo nejspíš o zombii: prezident João Bernardo Vieira zemřel v 69 letech… Rok sem, rok tam – opomenutí, zjevné nadsázky a lehká přifouknutí point nemohou ovlivnit fakt, že pábitel Forsyth má dar vyprávění a „umí žít“ a „být při tom“.
Konec esesáka Řezníka z Rigy. Díky filmu
Zfilmována byla bezmála dvacítka Forsythových děl, i když často jen pro televizi. Od zřejmě nejslavnějšího Dne Šakala (1973) po Mstitele (2006). První zmíněný snímek v režii Rakušana Freda Zinnemanna, v němž Edward Fox v roli nájemného vraha Šakala usiluje o život samotného francouzského prezidenta Charlese de Gaulla, Forsytha nadchl, proto svolil i k další adaptaci. (Kdyby býval věděl, že jeho prvotina bude, ač velmi volně, adaptována znovu, pod názvem Šakal a s Brucem Willisem v hlavní roli, možná by si souhlas rozmyslel; v případě Šakala z roku 1997 se na každý pád nechal vymazat z titulků a prohlásil, že ten snímek je naprostý odpad.)
Roku 1974 vznikl snímek Roalda Neamea Krycí název Odessa (nebo též Spis Odessa) s Jonem Voightem v hlavní roli novináře Petera Millera, který pátrá po stopách kapitána SS Roschmanna. Film zázračně pomohl kriminalistům: jak píše Forsyth ve Vypravěči, „v roce 1975 jeden Argentinec sledoval španělskou verzi ve špinavém kině na pobřeží jižně od Buenos Aires, když vtom si uvědomil, že Eduard Roschmann, který byl natolik přesvědčený, že mu nic nehrozí, že se vrátil ke svému skutečnému jménu, bydlí v jeho ulici. A tak ho udal.“
Ohavný Řezník z Rigy, velitel lotyšského koncentračního tábora, ovšem těsně před svým vydáním do západního Německa zemřel při útěku na infarkt, na lodi přímo uprostřed řeky. Jeho mrtvola pak putovala po vodě od Paraguaye k Argentině a zase zpátky, nikdo tělo hnusného vraha nechtěl. Po čtvrté takové cestě na rozpáleném slunci začaly ďáblovy ostatky pekelně smrdět, ale to už na místo přijeli vídenští detektivové kvůli identifikaci. Paraguayci pak mrtvolu zakopali na štěrkovém břehu, do neoznačeného hrobu. Jak píše Forsyth: „Chvíli to trvalo, ale nakonec díky filmu přišla spravedlnost.“
Z dalších snímků stojí alespoň za letmou zmínku Žoldáci (1980) režiséra Johna Irvina s Christopherem Walkenem v hlavní roli nebo thriller Čtvrtý protokol (1987) Johna Mackenzieho, v němž má agent KGB major Valerij Petrovskij (Pierce Brosnan) v Anglii vybudovat sídlo u americké vojenské základny a přebírat zásilky pro kurýry ze SSSR, jenže po něm jde špičkový britský lovec špiónů John Preston (Michael Caine), který odhalí nebezpečí jaderného útoku na Británii.
Romantika s hitlerčicí i se zosobněnou StB
Kdysi vjel kloučkovým rodičům za druhé světové války přes plot do zahrady americký sherman a jeho texaský řidič malého Freddieho seznámil se žvýkačkou. Pak sedmnáctiletého cápka zasvěcovala do tajů sexuality pětatřicetiletá německá hraběnka, která „měla zvláštní zvyk zpívat při souloži Horst-Wessel-lied“, rozuměj hymnu NSDAP Vlajku vzhůru. A později, v roce 1964, se kousek za Prahou romanticky pomiloval se samotnou StB, přesněji s československou agentkou, která na něj jakožto na východoněmeckého dopisovatele Reuters byla nasazená… A aby nezůstalo u vtípků a historek, vězte, že ve své knize skvěle popsal žurnalistickou praxi půl století a například jeho vzpomínky na humanitární tragédii v Biafře a smrt milionu dětí hladem a podvýživou jsou tak bolestné, že útlocitnější čtenář přeskakuje celé odstavce.
Poslední špionážní román, který Fredericku Forsythovi vyšel, je Liška (2018, č. 2020) o mladém hackerovi, a asi to tak už zůstane. Už na stránkách Vypravěče ovšem vysvětloval, že s psaním thrillerů musel přestat, neboť mu jeho druhá manželka po jeho bláznivé „rešeršní“ výpravě do jednoho z nejnebezpečnějších měst světa, somálského Mogadišu, podobné výlety zakázala. Buď se to s googlem a mobilem ještě pořád nenaučil, nebo pěkně postaru považuje i v době internetové za naprostou nutnost poznat popisované na vlastní pěst, na vlastní kůži, v krajním případě na vlastní krev – anebo si svého času nejmladší pilot RAF jednoduše užívá zaslouženého důchodu. Živijó!
