Filmové premiéry: Zmizelé ponožky v Lichožroutech versus oblečený Jamie Dornan
Tereza Spáčilová bilancuje premiéry týdne a zjišťuje, že nejlíp fungují ponožky a Omar Sy. A že (oblečený) Jamie Dornan nezklamal, když hrál opět jako školák.
Tip týdne
Lichožrouti
Jak úlevně působí zjištění, že děti lze brát do kina bez obav o jejich vkus (a naše nervy). Teď tam totiž řádí Lichožrouti a od nich hrozí jedině to, že se nám doma budou ztrácet ponožky. Hrdinové z knihy oceněné Magnesií Literou, kteří je, jak všeobecně známo, s gustem likvidují, se v novém tuzemském animovaném filmu stávají nefalšovanými gangstery a rozjíždějí akci, za niž by se nemuseli stydět ani IMF s MI5 dohromady.
Účty si vyřizují hned dva mafiánské gangy, z nichž ten zhýralejší má za své útočiště adekvátně dekadentní bar U děravé fusekle, zatímco druhý, tradičněji založený, razí heslo, že ponožky nekrade, nýbrž je jánošíkovsky dělí („my jednu, vy jednu — to je fér, ne?“). Zatímco v obsahu cítíme rezervy — o co nápaditěji a rozverněji by se šlo na originálním půdoryse vyřádit! –, po výtvarné stránce tým Galiny Miklínové nezůstává divákům nic dlužen. Podařilo se mu najít přesně ten kýžený průsečík mezi osobitým českým výrazem a formou prodejnou do zahraničí. Tvůrci aktuálních českých komedií by se mohli učit.
65 %
Propadák týdne
Krásné dny v Aranjuez
Dva mluví a Nick Cave k tomu hraje na piano. Toť vše. Představuji si, jak pokaždé, když Wim Wenders na placu zavelel: „And… action!“, štáb se uchechtl pod fousy. V tomhle filmu totiž na „akci“ vůbec nedojde. A když říkám vůbec, neznamená to jen to, že se nikdo neserve či že se na ulici nesrazí auta při honičce. Tady se nevstane ani od toho stolu. To vše mimochodem ve 3D (sic!). Wenders byl vždycky provokatér, ale Krásné dny v Aranjuez z kategorie provokace nepocházejí. Jediné, co vyprovokují, je chuť žádat o vrácení vstupného — Cavea jsme totiž klidně mohli poslouchat doma u skleničky vína. Bylo by to rozhodně inspirativnější.
20 %
Další premiéry
Ostravák Ostravski
Vážný aspirant na propadák týdne může děkovat Wendersovi za to, že nepozná, kde končí experiment a začíná bezbřehá nuda. Ostravak nudí stejně, neděje se v něm o moc víc, a co chtěl říct, respektive jestli vůbec něco chtěl, taky asi většina z nás nepochopí, ale alespoň si nehraje na umění. Blogerské Deniky Ostravaka se staly nezpochybnitelným fenoménem, film, do něhož je „převedl“ David Kočár, je však rozhodně následovat nebude. Není veselý, ale směšný, dokonce možná ani směšný ne, jen tristní.
Můžete se zkusit utěšovat tím, že trapnost viděného plyne z čehosi, co lze odborně nazvat dada a rozumějí tomu zřejmě pouze v Ostravě (prázdná rakev-omdlelá vdova, znovu prázdná rakev-vdova praví, že podruhé už ne, protože by zase omdlela?!), ale od pocitu studu vás to stejně neuchrání. Jestliže v případě Wenderse doporučuji zůstat u sklenky a poslechu, zde je na místě říct: Lidé, radši jenom čtěte!
20 %
Monsieur Chocolat
Nebudeme si nalhávat, že film o černém cirkusákovi přitáhne do kin davy. Ani by si je vlastně nezasloužil. Snímek Roschdyho Zema, talentovaného herce s mnoha nominacemi na Césara, vypráví zajímavý, ale nevzrušivě inscenovaný příběh z prostředí francouzských manéží a historie rasové emancipace. Ústřední postava Rafael Padillo byl jedním z prvních klaunů tmavé pleti, jenž se ve Francii prosadil, a jeho cesta na vrchol vedla přes kopance a facky, jimiž ho zcela regulérně častoval bílý parťák Georges Footit.
Dokud se „problematika barvy“ řeší jen jakoby mimoděk, skrze klauniádu skvěle sehraného dua, má Zemův snímek kouzlo i švih, jenže ten postupně udusí příliš prvoplánová angažovanost. Jako bychom jinak nebyli s to pochopit, na jak horké půdě se pohybujeme. Zema tak může být víc než vděčný čím dál charismatičtějšímu Omarovi Symu (Nedotknutelní), jenž „Pana Čokoládu“ nikdy nenechá sklouznout k plakátovitosti. Jestli na Monsieura Chocolat jít, pak především kvůli Omarovu kouzlu.
60 %
Devátý život Louise Draxe
Pominu fakt, že den po prvních narozeninách vlastního syna se matce na mateřské nedívá snadno na film, kde se jiný syn chystá na smrt, protože „už s ní má přece moře zkušeností“. Rovněž pominu fakt, že coby milovnice hororů pořád nemůžu uvěřit té náhlé transformaci Alejandra Aja ze žánrového mistra (ne náhodou se mu přezdívá francouzský Wes Craven) do role tradičního melodramatika — jakkoli on se jím jistě odmítá cítit. Jeho nejnovější kousek, Devátý život Louise Draxe o dítěti, jež jako zázrakem (podeváté) přežije nehodu, nicméně neladí, i když si výše řečené odmyslím. Má příliš málo tajemství na to, jak tajemně se tváří. Příliš mnoho rodinně romantického na to, že se cítí být thrillerem.
Také má Jamieho Dornana, jenž už poněkolikáté dokazuje, že skutečně neumí hrát. A formu sice ajaovsky vybroušenou, nicméně až příliš násilně žánrově těkající — najít průsečík mezi Faunovým labyrintem,Sběrateli kostí a Amélií z Montmartru je mise předem odsouzená k zániku. Kouká se na to hezky, prožívá hůř. Ale na rozdíl od většiny dalších aktuálních premiér má tahle rozhodně tvář.
65 %
P. S.: Jacka Reachera jsem neviděla, neb jsem pro vás zrovna zpovídala Bena Afflecka k jiné blížící se premiéře, ale jako kovaná „childomilka“ tento neodpustitelný dluh doženu. Jen předem varuji, že „malý velký“ Tom Cruise mi určitě zase bude vadit.
