Nejsi Žid, nejsi Čech, táhni! Knížka skvěle popisuje nástup antisemitismu do českého národního povědomí
Jsou knihy, které přečtete a uznale pokývete hlavou, abyste ukázali, že oceňujete jejich kvalitu. A pak jsou jiné knihy, u nichž už při čtení pokyvujete hlavou nevěřícně a po přečtení sedíte konsternovaní v křesle a zpracováváte, co jste se právě dozvěděli. A pak samozřejmě hned všechny ve svém okolí nutíte, aby si tu knihu proboha hlavně taky přečetli. Ideálně okamžitě. Což je přesně případ knihy Rozpad židovského života: 167 dní druhé republiky.
Zavede vás do jednoho z nejbolestivějších období novodobé české historie, které je doposud v myslích Čechů a Slováků opředeno mnoha mýty. Pokud se chcete na toto bolavé místo české minulosti dívat otevřenýma, nikoli přivřenýma očima, pak je kolektivní monografie, sebraná editory Marcelou Zoufalou, Jiřím Holým a Pavlem Sládkem a vydaná na sklonku loňského roku v nakladatelství Academia, tou správnou volbou.
Přesouváme se do devátého měsíce zlomového roku 1938. Je necelý měsíc po neúspěšném pokusu o puč Konráda Henleina v Sudetech. Státní podtajemník britského Foreign Office, Sir Alexander Cadogan, už do Dolní sněmovny přinesl pozvání od Führera na summit velmocí v Mnichově a československý ministr zahraničí Jan Masaryk právě rozhodně odmítá Hitlerovy badgodesberské požadavky.
V republice se schyluje k odstoupení území čítající 41 tisíc kilometrů čtverečných, na jehož území žije bezmála pět milionů obyvatel. Podpisem mnichovské dohody a „vzdáním se bez boje“ hitlerovskému Německu začínají v republice ožívat také antisemitské nálady. Tímto momentem také začíná sledované období naší knihy, která se noří do dobového myšlení především prostřednictvím tisku, ale také literárních děl či různých odborných publikací.
Židé přece nejsou Češi!
Jaroslav Šebek se ve druhé kapitole zabývá vztahem katolických kruhů k takzvané mnichovské zradě a ukazuje, jaký postoj měla část katolického tisku a veřejnosti k židovským uprchlíkům přicházejícím z odstoupených Sudet. Antisemitismus a antijudaismus se v případě katolíků stal pomyslným pojítkem, který burcoval ke sjednocení a jakémusi přetvoření národní ideje, kterou by se v nové realitě zmenšené pomnichovské republiky měla veřejnost nechat vést. Šebek upozorňuje na zajímavý prvek: přimknutí, či spíše přesněji znovuobjevení českého svatováclavského kultu, který je nyní katolíky opěvován jako pravzor a archetyp spravedlivého, křesťanského bojovníka proti „boleslavskému“ zlu.
Nebylo by na tom nic podivného, koneckonců svatý Václav je skutečně nejvýraznější český světec, kdyby ruku v ruce s touto staronovou národní svatováclavskou ideou nešla také myšlenka, že se tady ti Židé vlastně až příliš roztahují, že získali až příliš mnoho vlivu díky vysokým postům, jež zastávají, a že kult svatého Václava s přítomností Židů v našem malinkatém státě není slučitelný. Katoličtí autoři pak nezapomenou doplnit jakousi nenárodnost Židů, tedy jejich nechuť k tomu, být v prvé řadě Čechem a až na druhém, třetím či předposledním místě Židem.
Vyžeň bližního svého
Jaroslav Šebek také připomíná, že katolický antisemitismus za tzv. druhé republiky sice eskaloval, ovšem kořeny má už ve 30. letech. Konkrétní rozbušku pak autor kapitoly klade na počátek roku 1938, a to překvapivě ne do československého, nýbrž do rumunského prostředí. Katolický tisk totiž s velkým povděkem kvitoval snahy rumunské vlády, která v čele s literátem Octavianem Gogou přijala vládní dekret, na jehož základě museli všichni Židé, žádající Rumunsko o ochranu před nacistickým Německem, opustit Rumunsko.
Došlo tam k jakési revizi občanství, což katolickým autorům v Československu připadalo jako geniální nápad. Katolický tisk, teď trochu parafrázuji, označil židovství za rakovinu, která z organismu musí být vytržena i s kořeny. S velkým nadšením katolíci hovořili o rumunské Legii archanděla Michaela, nacionálním rumunském hnutí, v jehož programu bylo mimo jiné „vyčištění“ země od židovského vlivu. Ať už byly vztahy mezi jinověrci jakékoliv, zůstává člověku rozum stát nad řádky věřících, kteří místo lásky k bližnímu svému hlásají pravý opak, dotažený do důsledku v duchu hesla „vyžeň bližního svého“.
Demlovy antisemitské šlépěje
Šebkova kapitola je jen jedním z kamínků do mozaiky dalších devíti kapitol, z nichž každá zkoumá fenomén druhorepublikového antisemitismu z jiného úhlu pohledu. Pro milovníky spisovatele Jakuba Demla doporučuji kapitolu z pera Marka Nekuly Demlovy podivné šlépěje. Nekula s jemnocitem ecovského sémiotika ukazuje, jak se v Demlových textech postupně, nenápadně a vlastně přirozeně ukazuje obraz Žida (či Židovky), jenž reprezentuje vlastně všechny negativní vlastnosti, které jsou v národním antisemitském povědomí hluboce zakořeněny.
Židovskou ženu popisuje Deml ve svých Šlépějích (s obdivuhodnou přirozeností a podprahovými sděleními) jako hamižnou, arogantní a poživačnou. Stačí si přečíst pár řádek tohoto textu a stereotyp o Židech je na světě. Nebezpečně posílený, v nebezpečné době.
Varování
Rozpad židovského života bude pro mnohé brilantní historickou publikací; akademické kruhy jistě ocení vyčerpávající, a přitom přehledný poznámkový aparát, který vypovídá o precizním a poctivém studiu pramenů, tedy především, ale nejen, dobových tiskovin. Z mravenčí práce vystupuje homogenní, dobře navazující, přesvědčivá třísetstránková kniha.
Na neakademickou obec pak kniha může působit jako varování. Ač všichni historici vědí, že se z historie nikdy nikdo poučit nechce, budou to stále opakovat. Vlna antisemitismu, bezprecedentní nenávisti, kterou bylo nutné za 2. republiky vůči někomu obrátit, upozorňuje na politické elity, lékaře, advokáty, a hlavně na novináře, kteří se stali přímými šiřiteli protižidovské nenávisti, jež byla doslova vodou na Hitlerův mlýn. Varování této nešťastné kapitoly českých dějin, precizně zpracované ve studii Rozpad židovského života: 167 dní druhé republiky, by mělo zapůsobit na nás všechny. Zvláště pak na naše svědomí.
