Oscary: Příliš černobílé výsledky a pointa pro Trumpa
Dodržel-li prezident Trump slovo a opravdu se na letošní Oscary nedíval, musí teď hořce litovat. „Pointu“ v podobě vyměněné obálky se jménem absolutního vítěze by totiž nevymyslel ani ten nejoscarovější scenárista. Ne, dokonce ani vtipálek Trump ne.
To, co se tak urputně celé tři hodiny snažilo být nehysterickým a seriózním politickým vzkazem, proměnila jedna hloupá chyba ve frašku. Mediálně vděčnou a historicky jedinečnou, ale pro zúčastněné krajně nepříjemnou — domnělí výhěrci z La La Landu totiž sotva stihli věčně poděkovat maminkám i Bohu, když producent Jordan Horowitz oznámil, že ve skutečnosti má sošku dostat Moonlight. Pohotový Jimmy Kimmel, mimochodem příslovečný dar z nebes pro show, jež už několik let marně hledá sama sebe, vzal vzápětí všechnu vinu na sebe — s vtipným dovětkem, že „jsme si aspoň poslechli víc projevů“.
Nyní svět filmu čeká, až si přisadí i sám Trump — ostatně Kimmel mu před kamerami tweetoval už v půlce ceremoniálu („Donalde, jsi vzhůru?“). I kdyby náhodou nebyl, po závěrečném fiasku ho jeho poskokové jistě vzbudili a teď už možná žhaví linky všech svých kontrarozvědek — to aby zjistily, zda náhodou nešlo o spiknutí zosnované Hillary, Putinem či třeba ufony z (mimochodem trestuhodně přehlížených) Příchozích.
Kdybych nesoucítila s poraženými (jakkoli La La Land není nejlepší film roku, takhle studenou sprchu nezasluhuje), napsala bych, že Hollywood dostal, co zasluhuje. Přesně tak to totiž dopadá, když se mrhá energií na nesprávných místech — v případě oscarového klání na politikaření a pofiderní vzkazy. Zatímco ženy a černochy, respektive jejich šance na role a ceny, mají v Hollywoodu spočítané do poslední nohy, přízemnostmi, jako je řazení obálek s vítězi, se tam evidentně nikdo nezabývá — svět přece řeší „větší“ věci. Jenže přesně tentýž svět si z 89. předávání výročních cen nebude pamatovat, jestli zvítězili „černí“, nebo „bílí“, ale pouze ten trapas na konci.
Bílé a černé tečky
I když možná je to tak lepší. Akademici se totiž letos překonávali v politické hyperkorektnosti — nejspíš ze strachu, aby zase nevypukla kampaň jako loňská #OscarSoWhite. Divák se tak občas musel držet, aby si maně nezačal u vítězů kreslit barevné tečky: dvě černé ve vedlejších hereckých kategoriích (Viola Daviesová za Fences, Mahershala Ali za Moonlight), dvě světlé v případě rolí hlavních (Casey Affleck za Místo u moře, Emma Stoneová za La La Land). Adaptovaný scénář „černý“ (Moonlight), originální scénář „bílý“ (La La Land).
Tam, kde se nešlo opřít o kritérium rasové či genderové, si navíc bezradní porotci vypomohli pohledem do novin. Aneb proč oceňovat dokumenty o eutanazii či holocaustu, když mají k dispozici jiný, na horké syrské téma (White Helmets)? Proč dávat Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film komedii o divném Němcovi v paruce (Toni Erdmann), když se teď všude píše o Asgharu Farhadím, symbolu antitrumpovského odporu (Farhadí na protest odmítl přijet)? Ne že by na podobné uvažování neměli nárok, ale všeho s mírou — nad uměleckými kritérii vítězit nemá. Ostatně zaníceně nás o tom přesvědčovala i sama předsedkyně oscarové Akademie.
Oscar pro Kimmela
Na druhou stanu — mohlo být i hůř. Obecných proklamací typu „Jsme proti stavění zdí“ (Gael García Bernal) nezaznělo v Dolby Theatru tolik, kolik by člověk znalý západopobřežní hysterie očekával. Přesněji řečeno, ubylo těch salónních, z úst celebrit, jež si z angažovanosti udělaly živnost, a své řekli hlavně ti, kdo promlouvají z podstaty své existence; myšleno hlavně ocenění „imigranti“ aneb všichni ti italští maskéři, novozélandští střihači a kanadští zvukaři.
Dramaturgové večera se navíc evidentně báli, aby politika nepřevládla nad zábavou, a tak se hned na začátku pokusili publikum roztančit za pomoci diskotékového hitu. Dokonce i Kimmelovy glosy byly sympaticky pestré. Nesoustředily se jenom na Trumpa, sahaly od doručování balíků (mezi nominovanými poprvé bodoval film ze studií Amazonu) až po sarkasmus na adresu zapšklých akademiků („V tom filmu, který jsme nikdo neviděli, jste byla úžasná, Isabelle Huppertová.“). Nebýt závěrečné ostudy, dalo by se vlastně mluvit o jednom z nejvyrovnanějších oscarových večerů vůbec. Přirozeně nejvyrovnanějších. Škoda že totéž neplatí i pro výsledky.
