Slovenské pondělky Borise Filana: K Burianovi jsme se zachovali ostudně
Všichni ti, kteří po válce zničili život Vlastovi Burianovi, jsou už zapomenuti. Burianovy filmy se při první příležitosti vrátily a zazářily jako nikdy předtím. Nejprve se hrály v kinech, potom si je přivlastnila média. Dodnes se žádná pořádná televize na svátky neobejde bez Vlasty Buriana. Celá šedesátá a sedmdesátá léta byl Vlasta Burian zářivé slunce pohody, zábavy a neskutečné pozitivní energie.
Viděl jsem jeho filmy stokrát, psal jsem o něm diplomovou práci. Měl jsem z archívu kompletní Burianovu filmografii a nemohl jsem se jí nasytit. Ten úžasný burianovský človíček, ten chudý poloneúspěšný gentleman s neštěstím v lásce, patří do dějin světové kinematografie. Je pro mě nevysvětlitelné, že tam není. Jediné vysvětlení vidím v tom, že v Československu jsme mu to nedopřáli a ti velcí si ho mezi sebe nepustili.
Při dívání na Burianovy filmy jsou pozoruhodné dvě věci. To, jak moderně a mistrovsky hraje on a téměř nepozorovatelně ostatní, i budoucí slavní, jako Marvan anebo Pištěk. A něco, čeho si všimnete až po druhém, třetím, čtvrtém, co si člověk v kině neuvědomí. V těch filmech byl skryt slavný kvalitní kapitalismus první Československé republiky.
Ti, kteří Burianovy filmy zakázali, nebyli tak tupí, jak se mohlo zdát. To, co jsme my na nich milovali, oni vnímali jako smrtelně nebezpečné. Kulturu bílých telefonů, elegantních salónů, pánů továrníků a jejich milostpaniček. Mistrovství režiséra Martina Friče a scenáristy E. A. Longena. To byly filmy krásné a přesné jako luxusní hodinky.
Vlasta Burian se po veřejné popravě vrátil a už nikdy neodešel. S mým kamarádem Miškou Arpášom jsme znali repliky jeho filmů nazpaměť a používali je v každé možné situaci. Jedna mě napadá při pomyšlení na to, jak jsme se tehdy dávno k Vlastovi Burianovi zachovali: „Taková vostuda a tolik lidi se na to koukalo!“
