Výtečná Gilliameska, doporučená četba pro milovníky Monty Pythonů
Portrét Terryho Gilliama na knize jeho vzpomínek (Gilliamesku právě česky vydalo brněnské nakladatelství JOTA) má odříznutou lebku. Z ní (a do ní) padají (nebo z ní vzlétají) nezbytné rekvizity jeho animovaných filmů, které se staly jednou z nezaměnitelných značek tvorby komické skupiny známé jako Monty Python. Čtenář-fanoušek tak v knihkupectví nezaváhá ani na okamžik, zatímco ti ostatní jistě znejistí. Co je tohle za magora, řeknou si, zvlášť když si knihu prohlédnou zblízka. Jsou ty červené čmouhy opravdu krev? No hele, může být! A je Terry magor? Zcela určitě.
Tři stovky stránek Gilliamových pestře ilustrovaných a v luxusním hávu do světa vypravených memoárů („protože jsem si neověřil přesnost nebo nepřesnost svých předpokládaných vzpomínek tím, že bych je konfrontoval se vzpomínkami některého z toho malého – stále se zmenšujícího – počtu mých žijících přátel a příbuzných, budete se muset spolehnout na moje čestné slovo, že následující vyprávění je stoprocentní, nesporná a objektivní pravda…“) nejsou pouze koncentrovanou historií jedné umělecké kariéry.
Dotýkají se mnoha událostí, které charakterizují různé etapy celého šoubyznysu uplynulých padesáti let; historky s hvězdami v hlavní roli ilustrují dosud nezveřejněné kresby i spousta fotografií.
Terry se z rodné Minnesoty přes Kalifornii a New York dostal do Londýna, který byl na konci šedesátých let minulého století městem zaslíbeným. Rozhodně se nenudil: hodně pracoval a ta práce byla požehnaná. Zdá se, že ho ty energií nabité šedesátky vystřelily do zbytku života takovou rychlostí, že stále ještě nezpomalil.
Možná i proto, že nepoužil tehdy (i dnes) oblíbené akcelerátory chemického původu. Říká: „Vždycky jsem měl strach vyzkoušet trip – dokonce i v Los Angeles v letech 1966 a 1967, kdy se zdálo, že to dělal snad každý. Hned od začátku bylo jasné, že to lidem ničí mozek, a protože jsem měl štěstí, že se mi podařilo i bez pomoci chemie zavítat do říše fantazie, kam vás mělo dostat LSD, chtěl jsem mít jistotu, že jízdní řád těchto návštěv zůstane striktně pod mou kontrolou.“
Musíme mu to věřit a také závidět, protože Terryho fantazie je něco, co se jen tak nevidí, jak je patrné nejen z jeho již zmiňovaných animací, ale i z filmů, které postupně natočil. Když budu z té dvacítky jmenovat pouze Krále rybáře, Brazil, 12 opic nebo Strach a hnus v Las Vegas, je jasné každému, kdo z těch filmů zahlédl alespoň nějakou sekvenci, že tohle si nevymyslí běžný člověk ani po kilech LSD!
Přitom je Gilliamova tvorba vzácně konzistentní a stále osciluje kolem podobné frekvence, což je nejen důkazem jeho naprogramování, ale také zatvrzelostí, se kterou prosazuje a naplňuje svoje vize.
I když rozpočty jeho filmů byly (zvláště pro našince) astronomické, svým způsobem zůstává stále v undergroundu a jsou hranice, za které prostě nejde: „Chci být Stevenem Spielbergem – mít všechny ty peníze a moci dělat přesně to, co chci? Svým způsobem ano, ale problém je, že já chci mít možnosti vyprávět příběhy, které je podle mě potřeba vyprávět.“
To je prohlášení silné a sebevědomé, ale Terryho praxí ověřené.
O pár stránek dál dodává: „Chápete, ten Terry Gilliam nechce mít povinnost neustále dělat lidem radost. Chce jen mít možnost dělat věci, které ho baví.“ Jak moc se mu to daří, si můžete ověřit při četbě Gilliamesky nebo ještě lépe při sledování Terryho filmů. Kniha nabízí opulentní konfrontaci s jeho výtvarným rukopisem (jak je patrné z obrázků v naší galerii), nicméně Terryho opravdová, velká, tlustá reprezentativní monografie by také nebyla k zahození.
