Postřehy z Cannes: Festivalový divák stojí ve frontě, televizní se směje
První týden oslav 70. ročníku Cannes je téměř pryč a všichni začínají bilancovat. Rozjela se nejslavnější filmová přehlídka úspěšně, nebo přece jen klopýtala? Zachrání pachuť z konfliktu Netflixu a skalních cinefilů nezvykle vysoká úroveň promítaných snímků (včetně těch nežádoucích „z internetu“)? A co nekonečné bezpečnostní kontroly, potřebná, leč nezvládnutá novinka, jejíž následky se dají vyčíst z každé utahané tváře ve frontách?
O víkendu došlo na evakuaci kina, kde se promítal Le Redoutable, (ne)pocta Jeana-Luka Godarda od oscarového Michela Haznavicouse; prý kvůli podezřele vypadajícímu balíku. Zpřísněná bezpečnostní opatření ovšem zpozdila či zkomplikovala i řadu dalších projekcí, včetně Hanekeho Happy Endu, nové studie Lásky, či spíše nelásky od miláčka místního publika. Chvílemi to působilo, jako by někdo páchal atentát na umění — to výsostné a nekompromisní, na němž si Cannes odjakživa zakládá.
Nejsilnější týden
Přeladit se z naštvaného módu do nálady vstřícné filmovému zážitku v místě, kde se bez bezpečnostní prověrky nedostanete ani k červenému koberci, není věru lehké. Naštěstí většina z uváděných titulů hrany diváckého rozhořčení obrousila. Kritici, již čekání na prošacování krátí výměnou zážitků, se dokonce vzácně shodli, že tak silný první týden nezažili v Cannes už léta.
Jen si to zrekapitulujme: po nadšení z ruského Loveless (Zvjagincev) a maďarského Jupiter’s Moon (Mundruczó) přišla sympaticky nactiutrhačská severská komedie The Square od jednoho z nejpřemýšlivějších režisérů s lehkým rukopisem, Rubena Ostlunda. Následovalo 120 úderů za minutu, zanícená, angažovaná, a přitom intimní reflexe osmdesátých let, kdy se v bolestech rodilo hnutí na obranu lidí s diagnózou HIV/AIDS. Zůstala věrná svému názvu — srdce nejednoho cynického novináře bušilo divoce ještě při odchodu z kina.
Pochopitelně že první poločas nepostrádal ani hluchá místa (v případě filmu Todda Haynese Wonderstruck, jehož hrdiny jsou dětí se sluchovým postižením, doslova). I tak ovšem standard viděného předčil uplynulé ročníky. A co je ještě důležitější, řečené platí i pro dva snímky z produkce internetového molochu Netflix, jemuž se letos podařilo proniknout až do soutěže. Jsou-li reakce na sci-fi Okja (Bong Joon-ho) a newyorskou komedii The Meyerowitz Stories (Noah Baumbach) vlažnější, nemá to co do činění s filmy samými, jako spíš s třaskavostí situace kolem sporu Netflixu a festivalu.
Rozehraná partie
Kdykoli se na plátně objeví logo Netflixu, v sále se bučí i tleská. Ted Sarandos už ovšem dávno slaví: ví, že špatná reklama je taky reklama, zvlášť když se namixuje s podpůrnými výroky hvězd (na straně Netflixu stojí například i porotce Will Smith).
Organizátoři festivalu pro jistotu oznámili, že příště už filmy s on-linovým rodokmenem do soutěže nevezmou, leda by prý Netflix a spol. počkali s premiérou na internetu 36 měsíců. Na dohodu to zatím nevypadá, tvůrce, jimž producenti z internetu otevřeli nové obzory, si s tím ovšem evidentně vrásky nedělají. Navíc právě skončil přidružený filmový trh a pozornost se stáčí hlavně k oslavám, jež konflikt dosud zastiňoval. Očekává se kupříkladu Alfonso Cuarón, jenž přislíbil „veřejnou“ masterclass, či Roman Polański s novinkou D’après une histoire vraie.
Příznačným zpestřením pak bude uvedení nových dílů seriálů Na jezeře (Jane Campionová), a hlavně Twin Peaks. Ještě před pár lety bylo přitom zcela nemyslitelné, aby na výsostně filmové půdě běželo něco tak „přízemního“ jako televize. Teď se těší pozornosti, jež by jí mohla závidět mnohá hollywoodská studia, ale hlavně světu ukázala, kdo drží v rukou všechny trumfy. Ne náhodou zná obsah prvních dílů Twin Peaks divák, jenž má předplacený správný kanál, nikoli návštěvník Cannes. Ten si bude muset počkat do čtvrtka. A hlavně vystát frontu.
