Nevyspaná a temná Amanda Palmerová vyvádí Prahu z konceptu
Být tohle článek v angličtině, jmenoval by se Who fucked Amanda fucking Palmer? Koncert v Česku stále populárnější královny punku totiž ty, kteří se neinformovali dopředu, musel notně překvapit. Show sama interpretka zahájila sdělením, že po sobotním útoku v Londýně nemohla usnout a cítí se mizerně. A nálada jejího současného projektu takovým pocitům rozhodně napomáhá.
To, jaký koncert Prahu v Akropoli čeká, mohlo být jasné už z hudby puštěné před ním – Black Star Davida Bowieho, k němuž má Amanda velmi osobní vztah. Věčně odjinud čerpající Bowie se v Amandě Palmerové dočkal interpretky, která čerpá z něj. A to přiznaně, s úctou a grácií.
Album I Can Spin A Rainbow, z jehož písní se celý koncert prakticky bez výjimky skládal, je prozatím nejelektroničtější nahrávka, již ve zpěvaččině diskografii nalezneme. Všechny písně složila ve spolupráci s Edwardem Ka-Spelem, jenž je uveden jako spoluautor. Dvojici na housle doprovázel Patrick Q. Wright.
Kdo zažil koncert Amandy Palmerové, nezapomene na něj. Doposud se vždy jednalo o energií nabitou show plnou komunikace s publikem, které by pro svou milovanou Amandu skočilo do ohně. O to překvapenější publikum bylo, když Amanda po většinu koncertu působila, jako by byla pod hladinou temného jezera. Oční kontakt s publikem pro tentokrát omezila na minimum, ale o to silnější byl celkový prožitek z jejího výkonu.
Melancholie, nostalgie, temnota a hrůza ze všeho, co se kolem nás všech děje, představují Amandinu stránku, již jsme prozatím neměli možnost vidět naživo. A zároveň – přes veškeré bolestivé emoce – působila nejženštěji ze všech dosavadních pražských koncertů. Možná je to mateřstvím, které změní pohled ženy na svět, možná je to tím, že síla teroru, jenž nás obklopuje, je větší než kdykoli předtím. Punkerka zmizela. V Akropoli vystoupila velmi křehká žena, která nabídla publiku tak znepokojivý zážitek, že se s ním zúčastnění budou srovnávat několik dní. Bravo, Amando.
