Slovenské pondělky Borise Filana: Rodící matrjoška a polodřevění chlapci
Ruská matrjoška vypadá, jako kdyby se vynořila z hluboké čiré studnice lidové tvořivosti, z mistrovských rukou a nespoutané fantazie lidového řezbářství kdysi pradávno. Ale ve skutečnosti má jenom 120 let a vznikla na kšeft. Kdysi to byl v Československu ceněný dárek. Sedm dřevěných panenek v jedné.
Malí chlapci jsou v porovnání se stejně starými děvčátky trošku přibrzdění, infantilní a naivní. Když jsem byl asi pětiletý, přišla k nám sousedovic Janka a přinesla tu ruskou skládací panenku. Nejprve všechny panenky rozestavěla na stole a potom nejmenší vložila do té velké. Procítěně řekla: „Tato paní je těhotná. Už je v devátém měsíci. Má opuchlé nohy. Ale, ale, ale, co se to děje? Tuším, že to bude předčasný porod. Je třeba ji rychle dostat do nemocnice. Borisi, zavolej sanitku!“ A já jsem nevěděl, co mám dělat, neboť tehdy jsme ještě neměli telefon. A vůbec jsem netušil, jak se mám v takové situaci zachovat. Nechápal jsem pořádně, co je těhotná a jak se děti rodí.
Něco jsem tušil, ale stále jsem podezříval čápa, že v tom má prsty nebo zobák. A najednou to tu fičelo na ostro. Janka ječela: „Proboha, už jí vytekla plodová voda! No nic, asi bude muset porodit doma. Připravte horkou vodu a čisté ručníky, musíme si poradit sami.“ Naše pětiletá sousedka prstem svalila velkou matrjošku na koberec a řekla: „Maminko, ničeho se nebojte, tlačte a všechno bude v pořádku. Už vidím hlavičku, ještě zatlačte, ještě, ještě. Už to bude!“
Pootevřela matrjošku, rozzářila se a opatrně, jako kdyby vybírala pinzetou diamant, vytáhla nejmenší ženušku. Dvěma prsty šikovně přestříhla pupeční šňůru. Bouchla ji do kulatých zádíček. Právě jsem se poprvé stal svědkem porodu.
Janka napodobila dětský pláč, malilinkou matrjoškou zatřásla a podala mi ji se slovy: „Je to krásné děvčátko, táto, gratuluju vám. Jaké mu dáte jméno?“ Přijal jsem matrjošku nešikovně do spojených dlaní. Byl jsem dojat a trošku v rozpacích. Bylo to moje první dítě, dcerka. Zdálo se mi, že je rudá a trošku od krve. Těšilo mě, že se mi velmi podobá. Už nikdy potom se mi děvčátko nenarodilo. Ani dřevěné ne. Jenom synové. Samí fajn chlapci. Takoví — polodřevění jako já.
