Teorie spiknutí: Lži století, jejichž pozadí znají jen zasvěcení
Nemalá část lidí si odedávna libovala v nejrůznějších spikleneckých teoriích, ať už majících racionální podklad, nebo silně přitažených za vlasy. Jim nyní vychází vstříc pražské nakladatelství Grada Publishing, jež vydalo v překladu Daniela Helekala knihu německého spisovatele a autora bezplatně rozesílaných newsletterů Heika Schranga Lži století, které znají jen zasvěcení.
Hned úvodem je nezbytné poznamenat, že nejde o nějaké iracionální konstrukce coby výplod příliš bujné fantazie, ale o argumentačně velmi dobře podložené případy toho, kdy vlivné finanční skupiny a dříve nepředstavitelná moc médií ovlivňují chod dějin a manipulují s míněním zejména prostších a černobíle nazírajících lidí a korigují je k obrazu svému.
Některé aféry jsou prokázané již léta, jako například potopení luxusního britského parníku Lusitania 7. května 1915, při němž zahynulo 1198 osob včetně 128 amerických občanů. Tato tragédie podnítila v Novém světě nenávist dosud izolacionisticky smýšlejících Yankeeů vůči kaiserovskému Německu a uspíšila vstup USA do první světové války po boku Dohody. Jenže dlouhou dobu se zamlčovala skutečnost, že již 22. dubna 1915 vyšel v padesáti největších amerických denících inzerát německého velvyslanectví varující zaoceánské cestující před plavbou přes „velkou louži“.
Lusitania totiž převážela velké množství vojenského materiálu a byla vybavena podvrženými doklady o převáženém zboží. Teprve v prosinci 2008 o tom informoval deník Daily Mail. Ve světle tohoto odhalení tedy neobstojí tvrzení Spojenců, že Lusitania byla čistě civilní parník, a „barbarský čin“ německých ponorkářů vypadá poněkud jinak. Však také tuto kapitolu uvádí výstižný výrok Paula Valéryho: „Válka je doba, kdy se vraždí lidé, kteří se navzájem neznají, pro slávu a blaho lidí, kteří se navzájem znají, ale nevraždí.“
Abychom se zaměřili hlavně na palčivou současnost, všimněme si Schrangova podrobného líčení, jak se vyráběly – dnes už všeobecně známé jako lživé – záminky k invazi do Iráku, kde se nakonec žádné zakázané zbraně hromadného ničení nenašly, či ke svržení libyjského vůdce Mu’ammara Kaddáfího. Ono svržení ovšem nevedlo k deklarovanému nastolení demokracie, ale k totálnímu rozvratu a nástupu radikálních islamistů doprovázenému od druhé světové války nevídanou uprchlickou vlnou, jíž Kaddáfí úspěšně zabraňoval a která zaplavuje Evropu a přivádí do ní tisíce džihádistů.
O tom, že na nátlak svých spojenců v NATO a Evropské unii se Spolková republika musela vzdát dosavadní tvrdé marky výměnou za sjednocení Německa a přijmout euro, jehož budoucnost je, uhlazeně řečeno, nejistá, už psal i tištěný Reflex, takže tuto kapitolu Schrangovy knihy nebudeme rozpitvávat. Každopádně jeho dílo stojí za pozorné přečtení, a hlavně hlubší zamyšlení. To, co se kolem nás děje, totiž opravdu není normální.
