Herečka Alena Doláková o zemi, kde je herectví víc snem než povoláním
„Musíš o sobě přemýšlet jako o hvězdě a podle toho se chovat. Ne že budeš mít manýry! Musíš mít neustále dobrou náladu, být absolutně přesná, profesionální, připravená a ve všem vyjít vstříc. Na tvoji práci se čeká dlouhá fronta,“ říkali mi na kursech herectví ve Spojených státech.
„Když budeš úspěšná, dají ti angažmá v Šumperku, dvanáct tisíc hrubého a jednou za sezónu hlavní roli. Musíš se naučit sloužit divadlu!“ říkali mi na Janáčkově divadelní akademii v Brně.
A taky přidávali: „Chlastej, pak budeš lepší herec!“
„Nepij, nekuř, jez jen saláty, pečuj o sebe. Kdo nevypadá dokonale, toho nebereme!“ velí zas Hollywood.
„Zjistil jsem, že u nás je to paradigma, být umělecky uspokojený, kdežto v Americe je opravdu údělem herce chodit na castingy a už ty považuje za svoji práci. Jednou ročně mu pak něco vyjde a to ho uživí, ale já si to opravdu nedokážu představit… Vždyť to není umění, to je byznys!“ polemizuje nad diplomovou prací o herectví v USA, kterou jsem vedla jednomu studentovi, nyní profesor z JAMU.
Je tomu tak. V USA pracují čtyři procenta z herecké unie, a k tomu spoustu herců funguje nezávisle na unii. Herectví je jednoduše spíš snem než povoláním.
A tak vždycky, když si chci zoufat, že bych chtěla víc práce, uvědomím si, že na jednu roli připadá v USA několik tisíc herců stejně jako v Anglii. V Česku se většinou znáte s castingovou režisérkou, popřípadě je ta castingová režisérka zároveň vaše agentka (v zahraničí je to trestné, jde o střet zájmů), a tak máte už na castingu dost velkou šanci – tedy když se o něm dozvíte.
Pokud ovšem zrovna netočíte filmy, je tu pořád divadlo, jež je tady, v Česku, regulérní součástí kultury. V Los Angeles se divadlem neuživíte ani náhodou, zkoušela jsem i stand-up. Když začínáte a chcete vystupovat, musíte pořadateli sehnat několik platících kamarádů. „Já jsem ale za svou práci zvyklá dostat zaplaceno!“ vztekala jsem se v Los Angeles po roce a půl natáčení krátkých filmů, představení za pět padesát a nekonečných castingů.
A tak jsem se vždy na chvíli vydala do České republiky — pracovat. Stěžujeme si tu na malé divadelní platy, ale pořád dostáváme za divadlo zaplaceno. Říkáme, že je těžké se dostat k roli v českém filmu, přitom pokud se nechováte jako idiot, tak se na vás režiséři přijdou podívat do divadla. A obsadí vás. Najdou si vás, zajímají se. V USA je to mnohem, mnohem těžší. Ale třeba tam na mě ta velká práce někde čeká. Jednou. Třeba. Ale pro teď – jako herečka — se mám mnohem líp tady, doma.
