Co všechno jste netušili o ptácích: Opeřenci v lidové písni, za vaším barákem i v receptech české kuchyně
Kdybych byla věděla, že „ptačí budky sloužily původně pro bezpracné vykrmování následně zkonzumovaných mláďat“, dívala bych se na hnízdní domečky jinak. Jako od teď na čápa: „Družku, která se poskvrnila cizoložstvím, zabíjí,“ píše prý o ptákovi, kterého známe spíše jako laskavého a moudrého doručovatele nemluvňat, mistr Pavel Žídek v 15. století. Nevzpomínám, že by mě v poslední době nějaká kniha obohatila tolik jako nakladatelstvím Academia nedávno vydaný titul Ptáci v českém životě a kultuře z pera známého českého ornitologa, doyena oboru docenta Karla Hudce.
Brzy devadesátiletý zoolog a ekolog specializující se na ornitologii to vzal ve své zatím poslední knize, prý díky „přibývajícímu věku a ubývajícím pracovním možnostem“, skutečně zgruntu. Na čtyři sta padesáti hustě popsaných stranách se čtenář dozví mnohé o poznávání ptáků, o ptácích v tuzemských místních a pomístních názvech a vlastních jménech, o ptácích v kultuře i v klecích chovatelů, o ptačí minulosti i budoucnosti.
Předpokladem požitku z četby téhle zásadní, obšírné publikace je láska k ptactvu a slušné obeznámení s těmi čtyřmi sty ptačními druhy, které u nás žijí, hnízdí (těch je na dvě stě), protahují. Čtenář se musí smířit s tím, že u většiny zmíněných ptáků v knize nenajde obrázek, a proto by měl mít k ruce internet, konkrétně výtečně zpracované heslo Wikipedie Seznam ptáků Česka. Samozřejmě se budete chtít podívat na to, jak vypadají ptáci, po nichž má velká část národa své příjmení.
Napadá mě třeba Mahulena Bočanová nebo Eduard Štorch (oba po čápovi), Lukáš Hejlík (hýl), Miroslav Kalousek (kalous), Vladimír Poštulka (poštolka), Petr (a Záviš) Kalandra (kalandra z čeledi skřivanovitých), Lída Finková (pěnkava), Lešek Wronka (vrána) nebo spřátelený Polák Mariusz Szczygiel (stehlík)… A proč je u nás hojné příjmení Pelikán, ale pana Kormorána nebo paní Plameňákovou aby pohledal?, ptá se kniha.
Mimochodem, právě u otázky příjmení Pelikán nacházíme jednu z několika drobných chyb, které jsem v knize našla. Karel Hudec sice uvádí, že nositelů příjmení Pelikán je u nás 1935 (k dnešnímu datu 1917), ovšem s paní nebo slečnou Pelikánovou, jichž v Česku žije 1961, nepočítal.
Vzhledem k množství vědních oborů, do nichž autor zabrousil, lze samozřejmě pochopit a odpustit třeba to, když jsou chybně přepsána původní ptačí jména z praslovanštiny a když ruský měkký znak nebo slovanský měkký jer vinou nevhodně zvoleného fontu vypadají jako písmeno „b“. Stejně tak lze přejít překlepy nebo občasnou nedotaženost, rozvolněnost stylu – rozhodně čtenáře popichují méně než pár případů nepříjemné žoviálnosti (různé odkazy na nigerijské dopisy a další fenomény moderní doby), v kontextu odborného (byť populárně naučného) funkčního stylu nepatřičné.
Ve srovnání se zevrubnými informacemi, jimiž Ptáci v českém životě a kultuře svého nadšeného čtenáře obohatí, jsou to ovšem prkotiny. Považte sami – a na nejbližším firemním večírku dejte k dobru: „Původem slovenský kokot byl přenesen i na penis, což souvisí se sexuální pověstí kohouta. Kokrhati bylo ve středověku vulgárnějším výrazem pro souložení…“
No tak vidíte.
