Za obnovu státu Čechů a Slováků zdaleka nebojovali jen příslušníci těchto dvou národů
V nakladatelství Academia vyšla objemná, více než pětisetstránková kniha „Česká“, nebo „československá“ armáda v edici 1938–1953 s podtitulem Národnostní složení československých vojenských jednotek v zahraničí v letech 1939–1945. Napsal ji Zdenko Maršálek, pracovník Centra pro dějiny menšin Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, který se specializuje na historii vojenství Československa a středoevropských zemí v přelomových letech 1918 až 1945.
Týká se, jak vyplývá už z jejího názvu, velmi ožehavé problematiky. Jestliže za první světové války se československé legie v naprosté většině skládaly z Čechů a Slováků v nich působilo jako šafránu, za druhého celosvětového konfliktu sice čeští důstojníci zabrali většinu velitelských funkcí, ale významnou část řadových vojáků představovali lidé z jiných „rekrutačních zdrojů“. Pocházeli totiž z krajanských komunit, byli mezi nimi sezónní pracovníci, zaměstnanci exportních firem, političtí exulanti z řad německých sociálních demokratů a komunistů, bývalí interbrigadisté ve Španělsku… Zvláštní a v různých dobách z politických důvodů využívanou či zneužívanou skupinu tvořili českoslovenští židé různého mateřského jazyka a národnosti.
Maršálkova kniha je vyšperkována četnými tabulkami, jež danou problematiku názorně osvětlují. Vyčteme z nich například, že z vojáků prezentovaných u našeho vojska ve Francii v průběhu května 1940, tedy v době, kdy Němci zahájili bleskovým západoevropským tažením realizaci plánu „Gelb“, uvádělo 517 osob, tj. 57 procent, jako svou mateřskou řeč češtinu, 246 (27,2 %) slovenštinu, šestnáct (1,8 %) rusínštinu, a dokonce mezi nimi nechyběli ani Maďaři. Napočítali jich čtyřiadvacet (2,6 %).
Neméně zajímavé jsou počty zajatců pocházejících z řad u a přijatých do československých jednotek ve Velké Británii do května 1945; bylo jich 2952!
Jestliže v našich jednotkách působících na Západě se nacházelo zcela zanedbatelné množství Rusínů (343) a Ukrajinců (25), v československé vojenské jednotce v Sovětském svazu se k 15. únoru 1944 nalézalo 2525 Ukrajinců (v SSSR rusínskou národnost neuznávali), což představovalo plných 36,9 procenta! Z toho jednoznačně vyplývá, že naši bývalí spoluobčané těchto národností za obnovu Československa neváhali nasazovat zdraví a život. Za to jim patří nejvyšší uznání stejně jako autoru této monografie, který tak významnou měrou přispěl k osvětlení dosud málo probádané kapitoly z dějin našeho druhého odboje.
