Herci z Dejvického se dali k cirkusu a je z toho láska na první pohled. Silná a nezkušená
Trochu jako od Petera Greenawaye, trochu jako od Davida Lynche. V Honey, příběhu sebezničující lásky, žijí kromě lidských kreatur i prehistorická zvířata, z nichž nejochočenější je ten Vladimíra Polívky. Hromadně tam souloží medvídkové panda, vzduchem létají nejen metafory. Nejléblovštější ze všech léblovin je pak moment, kdy si starostliví rodiče hlavní hrdinky Honey, Lenka Krobotová a Pavel Šimčík, koupí domácí pekárnu a přezpívají nám návod k použití. Je to zkrátka úplně „jiná podívaná“.
Tenhle hravě krutý, násilnický kus v humanistickém hávu se nezrodil jednoduše: principál La Putyky Rosťa Novák mladší oslovil tehdejšího šéfa Dejvického divadla Miroslava Krobota, aby vymysleli společný projekt s nejlepšími činoherci a nejlepšími novocirkusáky v Česku, už před čtyřmi lety. Miroslav Krobot tak po celovečerním filmu a televizním seriálu přijal další dobrodružnou nabídku do úplně neznámého teritoria.
Spojení dvou silných značek, Dejvického a La Putyky, vyvrcholilo premiérami Honey v sobotu 11. a v neděli 12. listopadu v obrovském prostoru Jatka78, ale samozřejmě nebylo myšleno jako souboj v tom, kdo líp recituje a kdo líp metá salta. Jedná se o spojení herectví, tance, zpěvu, mluveného slova a akrobacie. Novákova a Krobotova symbióza se děje bez trampolín a často ve vzduchu, s vysokou hladinou adrenalinu a krutou poezií cirkusu. Symbióza, která všechny zúčastněné na jevišti evidentně baví.
Zásadní je v Honey spojení dravé, násilné, nemilosrdné poetiky „až na krev“ s výbornými akrobatickými výkony, při nichž taky tuhne krev. O „svoje“ herce se tak trochu bojíte, co Lenka Krobotová, Václav Neužil, Jana Holcová, Jaroslav Plesl či hostující Ondřej Malý: spadnou? Nespadnou?
Ale pak si najednou nejste tak úplně jisti, zda uvidíte jen féerijní divadelní pásmo, nebo vás čeká skutečný oblouk velkého, romantického příběhu. Začíná se totiž nenápadně: hlavní hrdinka Honey (vynikající a multitalentovaná Anna Schmidtmajerová) sedí u jezera se svým alter egem Jenovéfou Bokovou a odpočívají. Ještě nevíte, že si krásná Honey chystá zničit život kvůli slabošskému pasáku Rinaldovi (přesný a manický Václav Neužil za činoherce a Jiří Kohout za „Putykáře“), kvůli němuž by se nakonec nechala i zabít – nakonec skončí „jenom“ v podivném vězení v zahraničí. V příběhu podle skutečného případu olomouckého psychologa Lubomíra Smékala ale nakonec všechno dobře dopadne: pasák skočí z okna (nezapomenutelná scéna Neužila a Kohouta) a hlavní hrdinka začne nový život.
Příběh však není na inscenaci to zásadní. Honey je ostatně spíš metaforou psychózy, které se říká láska: hrdinka kvůli ní putuje světem, dostává se od svých kamarádek roztleskávaček až do laciného bordelu, do různých transů, nebezpečných světů psychických i fyzických, aby se nakonec vrátila domů k rodičům a popel z urny svého milého s lakonickým „To je škoda“ v klidu vyklopila na lino.
Inscenaci vévodí prázdný, bílý prostor, jen vzadu svítí neón bílé labutě z laciného šantánu. Obrovská scéna Jatek78 nemohla nadžánrovému kusu poskytnout víc možností pro básnickou imaginaci.
O prázdném prostoru jako hlavním předpokladu živé divadelní tvorby ostatně napsal britský režisér Peter Brook celou knihu. Přemýšlí v ní, jak to udělat, aby režisérské řemeslo nenaskakovalo starým profíkům jako automatický pohon motoru. Protože když se režisér naučí triky, které fungují pro herce, diváky i kritiky, je konec. Navždy zplesniví, už jen vykrádá sám sebe. A právě proto Miroslav Krobot nikdy zplesnivět nemůže.
