Před 5 lety zemřel Wabi Daněk. Byl jsem romantik a debil, řekl pro Reflex v posledním velkém rozhovoru
Před pěti lety 16. listopadu 2017 zemřel ve věku 70 let Wabi Daněk, folkový písničkář, autor a původní interpret neoficiální trampské hymny Rosa na kolejích. S bluesrockovou kapelou Ďáblovo stádo před tím natočil dvě alba starých angloamerických songů plus nějaké ty české táborákové hity v novém hávu, za což ho část pravověrných trampů proklela. V podobné situaci byl už v roce 1984, kdy mu vyšla první deska s titulní a nejslavnější písní Rosa na kolejích. Tehdy mu také říkali, že folk a big beat se prostě míchat nesmějí. Reflex byl poslední časopis, kterému poskytl velký rozhovor. Vyšel v únoru téhož roku. Tady je.
Stojí ještě ten domek u trati, který inspiroval Rosu na kolejích?
Já myslím, že jo. Tenkrát jsem jel vlakem a těsně před zastávkou Pardubice jsem uviděl opuštěnou vechtrovnu. Byl na ni beznadějný pohled a já se lekl, že bych takhle jednou mohl skončit.
No vidíte. Teď je vám sedmdesát, máte za sebou dvě úspěšné desky s kapelou Ďáblovo stádo a mimořádně vydařený comeback. Dovedl jste si představit, co všechno ještě k stáru přijde?
Budete se divit, ale dovedl. Dokonce jsem si to přál. A s nadsázkou tvrdím, že musím vydržet aspoň do třiasedmdesáti. Pravda je taková, že mě hraní neskutečně baví.
Umět zahrát Rosu je u táborových ohňů povinnost, ale mě víc baví váš druhý velký hit: Píseň, co mě učil listopad. Proč si vás spojuju hlavně s ním?
Protože jsem podzimní člověk. Mám rád indiánské léto, kdy se krajina zvolna mění, až je najednou černočerná. Anebo vínová, když je v ní hodně javoru.
Váš životaběh se nedá shrnout do pár vět. Často jste se stěhoval, nejspíš kvůli holkám…
Co si budeme povídat: vždycky!
Jste ale Zlíňák a do Zlína (tedy už Gottwaldova) jste se několikrát vracel. Čím si vás to město přitáhlo? Jaká tam třeba byla muzika?
My jsme chodívali na čaje do klubu na Podvesnou, kde hrála legendární skupina Jazztet. Tančil se jive... To bylo před tím, než přišli Beatles.
Vy jste vlastně stihl závěr swingové éry.
Můj tatínek, kytarista a zapálený skaut, byl čistý swingař. Já se odrodil, protože jsem se v pubertě vrhl na big beat, ale pamatuju si tátovy akordy. On měl ještě větší ruce než já. V životě nepoužil barré a hrával po swingovém způsobu: co nota, to akord.
V Rose na kolejích je známá pasáž, kterou jsem snad nikdy nezahrál správně. De facto jste v ní obrátil Pramínek vlasů od Jiřího Suchého. Písničky divadla Semafor na vás měly velký vliv?
No jistě, hrdě se přiznávám, že jsem štrejchnutý Semaforem. Na základce jsme měli poměrně mladou učitelku a ta nám na hodinách hudební výchovy pouštěla semaforské hity z magnetofonu Sonet Duo. Obzvláště jsem miloval Waldu Matušku. Naživo jsem v té době pana Suchého a spol. neviděl, protože jejich divadlo bylo vzdálené 350 kilometrů. Ale semaforské šlágry jsme znali a všichni jsme je zpívali.
Jak se k vám do Zlína dostával rock’n’roll?
Elvis Presley šel mimo mě, zato Beatles, to byla pecka z čistého nebe. Ve Velkém kině promítali Perný den, výjimečně dávali čtyři představení denně. Já si koupil šestnáct lístků a film jsem viděl patnáctkrát. Jedno promítání jsem prošvihnul a strašně jsem si pak nadával. I školu jsem kvůli tomu zazdil. Beatles s námi zacloumali. Najednou chtěl každý hrát jako oni. Dům, kde jsem bydlel, měl deset poschodí. A v každém patře byly dvě big beatové kapely!
Poslouchali jste Radio Luxembourg?
Taky. Svobodka a Hlas Ameriky, to byl problém, protože ve Zlíně přímo na kopci nad námi měli komunisti rušičku. Ale Laxík jsme chytali. Kluci, kteří měli kontakty v zahraničí, přišli občas s nějakou západní deskou, tu jsme si pak předávali jako poklad. Jako se kdysi půjčovaly svázané Rychlé šípy, za deset korun na dvě hodiny, tak jsme se střídali v poslouchání elpíček.
V mládí jste utíkal z domova – a vůbec o sobě tvrdíte, že jste byl hodně zlobivý. Je to pravda, nebo trochu přeháníte?
Je to pravda. Zlobím dodneška. Jednak jsem poměrně líný v tom smyslu, že nerad dělám něco, co mě nebaví. A potom jsem rád podnikal cesty za dobrodružstvím. Vím, že jsem tím našim zkrátil život o deset let, ale snad to tak mělo být, protože mi to pánbůh na dětech nevrátil.
Jednou jste zmizel na Slovensko, kde jste chtěl pást ovce.
Někdy v šesté třídě jsem měl po vysvědčení pocit, že jsem rodiče zase zklamal. Trojka z chování a tak dále. Připadalo mi, že bych je neměl dál trápit. Nechal jsem jim vzkaz, ať mi prominou, sebral jsem všechny své úspory a vyrazil na Slovensko s představou, že se uchytím u bači v kolibě. Zkrátka, byl jsem romantik a debil. Dopadlo to jediným možným způsobem. V Liptovském Mikuláši jsem vystoupil, a protože už byla noc, došel jsem do nějaké ubytovny. Tam si mě vyzvedli policajti, protože jsem neměl ani občanku. Zavolali rodičům, táta si půjčil motorku a jel pro mě. Cestou naštěstí vychladl, takže brachiální tresty se nekonaly. Ale byl velmi kategorický. Řekl mi: „Podívej se, něco jsem zaplatil za půjčení skútru, benzín stál tolik a tolik, teď spočítej čas, který jsem tím strávil. Celý ten výlet mě přišel na určitou sumu. Za vyčištění bot máš pětikorunu, za umytí chodby desetikorunu. Až mi to splatíš, potom s tebou zase začnu mluvit.“ Geniální řešení. Víckrát jsem neutekl.
Čím byl otec?
Vyučil se strojním obuvníkem u Baťů a po střední škole nastoupil jako vedoucí dopravy ve stavebním podniku. V roce 1953 ho zavřeli za to, že proti předpisům sehnal levněji obutí pro desítky náklaďáků a peníze, co zbyly, rozdělil na odměnách šoférům. Sám z toho neměl vůbec nic. Nejspíš tam taky zafungovala skutečnost, že vystoupil z partaje a byl skaut. Když se po dvou letech z vězení vrátil, šel pracovat do téhož podniku a dělal tam skladníka prakticky až do smrti.
To musely být těžké dva roky.
Původně dostal čtyři… Bez maminky bychom to nezvládli. Aby mě a mého bráchu uživila, chodila na stavbu mýt okna. Spousta známých ji zničehonic neznala, ale zase musím říct, že přátelé ze skautingu jí do jednoho pomáhali. Když měla odpolední směny, žili jsme různě u kamarádů. Ona nás pak jen odvedla domů na spaní…
Pak přišla šedesátá léta. V srpnu 1968 vám bylo jedenadvacet.
A byl jsem druhým rokem na vojně ve slovenské Detvě. Jsem tudíž jeden z mála, kteří na srpnové invazi vydělali, protože mě pustili dřív. Kdyby k nám nepřišli Rusové, sloužil bych o čtyřicet devět dní déle.
Kdy se z vás stal písničkář, kterého lidi poznávají?
Věci se daly do pohybu v roce 1971. Tehdy jsme v Karviné vyhráli Interpretační Portu se západočeskou skupinou Plížák. Cestou jsme se stavovali ve Zlíně zahrát v Klubu mladých turistů, kde byl můj tatínek střediskovým vedoucím. Táta měl pod palcem několik oddílů, mezi jinými Rovery. V podstatě to pořád byli skauti, ale už pod Pionýrem. Z nich se potom vyčlenila taková kapelka, a protože se oddíl oficiálně nazýval Rover’s Scout, začali si říkat RoSo (zkratka R. S. – místo teček byla „óčka“). Když jsem se přestěhoval z Chodova u Karlových Varů zpátky do Zlína, jeden z členů RoSo si přivodil úraz. Snažil se proplížit do kulturního domu Družba na zcela vyprodaný koncert skupiny Rangers. Šplhal po hromosvodu, chtěl se dostat dovnitř záchodovým okýnkem, jenže spadl dolů a příšerně si zlámal hnátu. Na to konto mi zbylí hráči nabídli, abych hrál v kapele místo něj. Prosadil jsem, že se budeme jmenovat Rosa. Přece jen to bylo srozumitelnější – a taky poetičtější. Začal jsem s nimi vystupovat a skládat pro ně písničky. Rosa na kolejích byla naše znělka. O tři roky později jsme vyhráli Portu ve Svitavách – a pak šla tahle parta na vojnu a já se odmlčel. Psal jsem si doma do šuplíku a hrál leda na čundrech. Navíc jsem měl rodinu, dceru, existenční potíže… Až za nějakých pět let, v roce 1979, jsme vyrazili minorem na Portu do Olomouce a tam (jak rád říkám) jim vybyla Zlatá Porta, tak mi ji dali. Za zásluhy o trampskou píseň. Hala pro tisíc lidí, musel jsem vystoupit sám jako sólista, což jsem do té doby odmítal. Zahrál jsem čtyři písničky, nikdo mě neurážel, nic po mně neházeli, a hlavně si mě tam všimli pořadatelé. Pak už to šlo samospádem.
Byly zlaté časy folkových festivalů tak idylické, jak se vypráví, nebo vás na Portě taky něco štvalo?
Samozřejmě se tam vyskytovalo mnoho svazáků, ale to se dalo skousnout. Já nebyl bojovník. Jestli jsem měl nějaké kritické písně, týkaly se obecných lidských vlastností. Musím ovšem říct, že na rozdíl od jiných se mi podařil husarský kousek: nikdy jsem nehrál na Festivalu politické písně.
To, že jste měl pořád civilní zaměstnání, byla otázka existence, nebo jste si nechával otevřená zadní vrátka?
Důvodem byly jednoznačně složenky, rodina… Dlouho jsem pracoval jako řidič sanitky – až do roku 1983. Ale pozor: mě to bavilo! Pokud netáhnete stopadesátikilového chlapa, je práce saniťáka poměrně lehká. Kroutíte volantem. V rámci jízdního příkazu vyrazíte z brány a jste svým pánem. Pracujete s lidmi, a jak známo, materiál se okouká, lidi nikdy. Výsledek své práce vidíte v přímém přenosu. Víte, že pomáháte. Já myslím, že je to výborné zaměstnání, i když občas na hlavu. Proto jsem ho přestal dělat teprve v okamžiku, kdy už jsem opravdu nemohl jinak. Najednou jsem měl měsíčně šestnáct koncertů – a k tomu šestnáct šicht. Dokonce jsem šichty musel prodávat. Za koncert jsem bral 150 korun a 160 jsem dal kamarádovi, který vzal šichtu za mě. Odešel jsem, až když to bylo nevyhnutelné, ale i tehdy jsem jim říkal: „Prosím vás, držte mi tu volant.“
Když se všechno vyvíjelo dobře a nikdy, ani po revoluci, jste neměl nouzi o posluchače, proč jste jednoho dne začal pít?
Asi jsem se sebou nemohl vydržet. Trochu to byl i technický problém. Odehrajete bezvadný koncert, jste nadupaný, sednete do auta a jedete tři čtyři hodiny domů. Přijedete, tělo je totálně mrtvé a hlava pořád šrotuje. Spolehlivý trankvilizér jsou dva panáky. Potom tři… Později zaháníte výčitky, pocity studu. A pak už to jede samo.
Považujete dobu svého potýkání s alkoholem za ztracený, nebo užitečný čas?
Je ztracený, ale v něčem je i užitečný. Ne ve chvíli, kdy jste v rauši. Ale když se pevně rozhodnete, že s tím chcete válčit, srovnáte si hodnoty a mnohé vám dojde.
Někdo tam nahoře vás má rád, protože vám zachoval zdraví i kariéru. Čím to, že zrovna vám se povedlo přesáhnout hranice folku a stát se tak populárním?
Ví bůh, jestli je to barvou hlasu… Anebo tím, že jsem nikdy nelhal, vždycky jsem byl sám za sebe, nic jsem nepředstíral. Neskrývám, že jsem mizerný zpěvák a průměrný kytarista. Ne že bych měl mindrák, ale znám své možnosti.
To máte společné s vaším oblíbeným Krisem Kristoffersonem.
Ba ne, to je jiný formát. Když máte teplé místečko profesora anglické literatury na West Pointu a vykašlete se na ně a jdete dělat uklízeče do nahrávacího studia v Nashvillu, tomu říkám odvaha!
Nikdy nezapomenu, jak jste v zimě roku 2012 stál coby Kristoffersonův předskokan na pódiu Kongresového centra v Praze a hrál jeho písničku The Bigger The Fool, The Harder The Fall. Kris najednou vystoupil z portálu, vzal vás kolem ramen a dozpíval to s vámi.
To jsou takové okamžiky v životě lidském… Něco vám povím: vloni koncem léta mi volali z recepce z hotelu Intercontinental, že prý je tu pan Keith Allison a rád by se setkal s interpretem své písně Freeborn Man. Domluvili jsme si rande na Malé Straně, on tam byl s paní, já s překladatelem – svým synem. A protože jsme zhruba stejně staří, nakonec jsme se shodli, že se člověk nemusí za ničím štvát. Pokud žije dostatečně dlouho, splní se mu i přání, která nikdy neměl. Já bych vůbec nedoufal, že si zahraju se svým idolem. Nicméně stalo se a bylo to velmi povznášející.
Z vás ambice opravdu nečouhají. Jen nevím, jestli to na mě nehrajete.
Nehraju. Skutečně se do ničeho nenutím. Jo, první deska, to byl čistý ajfr, dal jsem na ni to nejlepší, co jsem měl, protože jsem si říkal, že bude i poslední. Ale vznikla tak, že jsem dostal nabídku. A podobně i druhé a třetí elpíčko. Nikdy jsem neobcházel vydavatelství a nenabízel se. V letech 2002 a 2009 mi vyšla dvě alba s písněmi Mirka Skunka Jaroše, autora slavného českého textu k baladě Montgomery. To zase vymyslel Luboš Malina z Druhé trávy. Za náš současný projekt Wabi & Ďáblovo stádo může bubeník a producent David Landštof. Já to pokaždé buď jen odkývám, nebo řeknu, že se na to necítím. Například teď jsem mohl hrát ve filmu, jenže když jsem si roli zkusmo přehrál, konstatoval jsem, že bych tam vypadal jako idiot. Tak proč bych se do toho hnal. Člověk má znát své hranice.
Zhruba stejně přistupujete i k psaní písní.
Napsal jsem možná dvakrát tolik věcí, než kolik jich hraju na koncertech. Někdy se stane, že něco napíšu, dvakrát třikrát to před lidmi vyzkouším, pak ale zjistím, že to není ono, že to nejsem já. Postupem let jsem přišel na to, že když zpívám písničku, musím na ni myslet. Potřebuju s textem souznít. Žádné slovíčkaření, jde o můj vnitřní pocit, který je třeba předat divákům, aby vznikla interakce. Pak se děje to, o čem říkal Jan Werich: „Ucho se diví, co huba povídá.“
Pozdní comeback se vám vydařil i proto, že jste se nebál přijmout nabízený nápad. Dal jste se dohromady s mladými hudebníky, vyzkoušel jiná aranžmá, změnil repertoár. Mnozí ten krok neudělají, protože se bojí, že přijdou o fanoušky.
Já to takhle nikdy nebral. Pevně doufám, že když dám lidem na koncertě to, co chtějí, přijdou příště znovu. V minulých dvaceti letech jsem měl trochu dojem, že hraju v jakési bublině. Nebyl jsem si sebou až tak jistý. Pořád jsem se obával, že někdo do té bubliny píchne a budu tam stát nahý. A ono ne! Takže si říkám – možná to nebyla bublina.
Osobně bych čekal, že po čtyřech albech coververzí přijde silná autorská výpověď.
To je právě ten problém. Psaní mi jde čím dál hůř, jsem k sobě tvrdší než všichni mí kritici.
Jakých témat byste se chtěl ve svých písních ještě dotknout?
Témat souvisejících s věkem. Jak se stárnoucímu člověku mění pohled na život. Přestává být kategorický, už není tak razantní v odsudku, protože poznal, že černá a bílá mají tisíce odstínů. Se psaním váhám, písnička jako jednoduchý útvar potřebuje kontrasty – a to já už teď moc neumím. Ale pořád se neúspěšně pokouším.
