V botách ode mě se musí kráčet, říká zakázkový švec Radek Zachariáš. Aby ne – stojí desetitisíce, vydrží desetiletí
Když už si dá člověk záležet na hodinkách, dobré boty by měly být automatickou volbou. Když jsme připravovali šestnáctistránkovou lifestylovou přílohu Reflexu číslo 47, jejímž tématem jsou hodinky a klenoty, navštívili jsme tudíž dílnu zakázkového ševce Radka Zachariáše, který od počátku nového milénia ručně šije luxusní, převážně pánskou obuv na míru. Ano, ty střevíce stojí desetitisíce – ale stojí za to.
V showroomu a zároveň dílně na pražském Smíchově to voní poctivým řemeslem: vyčiněná a barvená teletina, klih, dobré kafe. Podél jedné ze zdí se táhnou police plné párů dřevěných kopyt s cedulkami se jmény zákazníků (a jsou to známá jména; buďme však diskrétní). Odpočívá tu zhruba dvacet ženských kopyt a asi desetkrát víc mužských. Úkolem Radka Zachariáše a jeho pomocníků je ušít na nich boty. Zvládnou odhadem čtyři páry za měsíc. První pár je pro zákazníka vždy nejdražší: obuvnický mistr mu změří nohu a na základě toho vyrobí model. Pak jej pošle na Moravu kopytářovi a ten vyrobí kopyto, které se po zkouškách ještě občas upravuje. Švec pak na kopytu zákazníkovi z obyčejné kůže na míru vyrobí nejprve zkušební, lepené boty, v nichž pán či dáma pár dní chodí a zjišťují, zda je vše v pořádku. Pokud ano, během týdne nebo dvou vznikne i skutečný, dokonalý pár.
Zatímco fabriky každoročně chrlí zimní a letní kolekce, designy mistrů ševců bývají stabilní, časem prověřené. „Trendům příliš nepodléháme,“ říká Radek Zachariáš. „Naši zákazníci jsou vesměs dost konzervativní, nejsou to žádní trendsetteři – zpravidla chtějí černé oxfordky. Poslední dobou ale čím dál častěji děláme barvené polobotky, které nemají jednolitý odstín, jsou vystínované. To mě baví, můžu se na nich vyřádit.“
Radek Zachariáš se původně vyučil mechanikem numericky řízených strojů; ševcem obuvi se totiž v Česku člověk dodnes nevyučí, musel by za řemeslem na školu do Vídně. Svou první dílnu si otevřel roku 1991 a přes opravy běžné obuvi a šermířské a ortopedické boty se po pár letech dostal až k šití těch rámových. Boty Čechů tedy profesionálně sleduje a lustruje už přes čtvrt století. Je stále ještě pravda, že naše škrpály bývají v zoufalém stavu? „Dříve to bývalo mnohem markantnější. Ve veřejné dopravě si spíš než stavu bot všímám toho, že lidé napříč věkovými kategoriemi a sociálními vrstvami čím dál častěji nosí sportovní obuv namísto vycházkové. Ale do kanceláří korporátních firem tenisky naštěstí masově nedorazily. Tam se naopak úroveň kvality obuvi velmi zvedla a boty s gumovou podešví za 999 už tu člověk téměř nepotká, zato kvalitní tovární, koženou rámovou botu za pět deset tisíc vidím čím dál častěji.“
Proč lidé vlastně šijí u ševce? Nejen kvůli tomu, že je bota na míru, tudíž velmi pohodlná, a zcela dle přání zákazníka, tedy naprosto výjimečná: „U mě nedostanete žádnou limitovanou edici jako u hodinek – že na trh pustím sto kusů a napřesrok jiných sto. Tady skutečně platí Co kus, to originál.“ Zákazníkova touha „znát svého dodavatele“ se od pekařů a uzenářů z farmářských trhů přesunula i na řemeslníky, a stejně jako dámy z lepší společnosti v předválečné republice rády dávaly k dobru, že „šijí u Podolské“, dnešní dandyové se také rádi pyšní známým jménem, které mají tu čest obouvat. „Navíc nám bota viditelně mění postoj a velmi ovlivňuje, jak se budeme přes den cítit,“ vyjadřuje Radek Zachariáš esenci rčení „cítit se pevný v kramflecích“: „V botách ode mě se musí kráčet, povznesou vás. Kožená podešev vás donutí k jisté pomalosti – ne jako když máte tenisky a jste tak celý den v jakémsi tréninkovém modu.“
O tom, jak si drahé boty užít, jak o ně pečovat a jak je "párovat" s hodinkami a doplňky podobně, jako se pokrmy párují s dobrými víny, čtěte v příloze Hodinky a klenoty, která vyšla v Reflexu č. 47 23. listopadu 2017.
