Šťastný sever: Africký utečenec anekdoticky i delirantně ve velkém uprchlickém románu
Román Šťastný sever jistě ocení všichni: xenofilové i xenofobové, vítači, odmítači, tmáři, lháři, taktéž snáři, potažmo čtenáři. To protože ponechává člověku na volbě stanoviska k uprchlické realitě. Dokud lze utéci, je vyhráno.
Dvaapadesátiletý maďarský spisovatel Árpád Kun pracoval v Norsku jako pečovatel v ústavu pro nemocné a seniory. Seznámil se tam s africkým utečencem Aimém Billionem, který mu dal souhlas k literárnímu zpracování jeho životního příběhu. A je z toho více než třísetstránkový román a maďarská literární senzace roku 2014, kterou nedávno v překladu Anny Valentové vydalo i české nakladatelství Volvox Globator.
Od prvních stránek se prodíráme popisem jakéhosi rovníkového amoku, tropického šílenství z vedra. Pokud máte rádi fantastický realismus a voodoo, neváhejte. A jste-li alespoň trochu obeznámeni s děním všeho druhu od břehů mediteránských po Mys Dobré naděje, tušíte, že autor na se vzal přetěžký úkol: převést do univerzálního románového tvaru a zobecnit výpověď člověka jiné mentality z odlišného kulturního prostředí. Pro srovnání mohu doporučit úspěšnou knihu švýcarského romanopisce, problematického Johna Knittela Hakim, v níž se autor pokusil euroamerickému čtenáři přiblížit osobnost egyptského lékaře, sociálně myslícího vzdělance z odlišného kulturního prostředí.
Připadám si jako literární bookmaker, ale k tomuto tématu patří: hop, anebo trop! Nikdo nezaručí, že se autor knihy s humánním tématem a humanistickým poselstvím zaobírá společenským problémem a procesem, jako je uprchlický exodus, obeznale a vědoucně. Ale kdo se takového literárního uměleckého výtvoru podujme, zasluhuje kolegiální a kritické uznání, že neváhal a vyslovil se k jednomu z důležitých témat současnosti. Bravo!
Vyprávění afrického utečence prostřednictvím Árpada Kúna má delirantní přídech: vystupují v něm reální lidé i halucinovaní duchové jako přítmí stínu úzkostné duše. Rozhodně nehodlám vyzrazovat zápletku; pokud máte v oblibě magicko-realistické romány nedávno zesnulého kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze, za jeho důstojného nástupce v Řádu Prozaiků Magiků lze plným právem označit Árpáda Kuna.
Budete-li číst pozorněji a se znalostí dění v oblastech, kde nyní mj. působí reprezentanti Česka v humanitárním svazku Lékařů bez hranic, seznáte, s jakými potížemi se tam lze setkat: s válkou, hladomorem, vírou v démony a s viry, přenášenými komáry, žumpami slumů, devastujícím smogem a prachem z kravinců vysušených pustošivě zářícím Sluncem, nepochopením, zoufalstvím, lidskými nesnázemi, bídou, negramotností… Některé realistické anekdoty z Kunova románu jsou až zoufalé: norští misionáři se zdravotní pomocí například přijdou o všechny prostředky zaplacením výkupného za své unesené kolegy. Že se pomoc nedostane k potřebným, je nabíledni.
Árpád Kun ve Šťastném severu drží lajnu a vypráví o lidech v nesnázích. Udržuje tím povědomí, které by leckdy opačná strana moci nejraději smetla pod stůl a vyzmizíkovala, jako by svět byl bezproblémovou idylkou k žití. Což není!
