Femme fatale Anita Pallenbergová: Krásná blondýna, která si pohrávala s drogami a s Rolling Stones
Exkluzívní blondýna, o níž se říkalo, že je šestým členem britské skupiny Rolling Stones. Přitom na nic nehrála - jen si pohrávala hned se třemi Stouny naráz. Zdálo se, že přežije všechno: drogy, sex i rock’n’roll. Jenomže i múzy umírají. Když tento měsíc ve svých pětasedmdesáti odešla Anita Pallenbergová, dějiny popu přišly o jednu ze svých tolik potřebných legend.
Skvělý esejista Rob Sheffield z časopisu Rolling Stone ji nazval květem zla v ďáblově zahrádce. Upozornil na Anitin úsměv, prozrazující, že věděla o hříchu víc než její slavní milenci, a poznamenal, že když se podíváte na fotografie kytaristy Keithe Richardse před tím, než si s ní začal, a chvíli poté, je to, jako kdyby se Buddy Holly proměnil v Jacka Rozparovače. Takhle se píšou nekrology! Rozhodně to zní líp, než kdyby se na Anitu Pallenbergovou vzpomínalo jako na pouhou groupie čili kapelovou holku pro všechno, což ostatně nikdy nebyla. Oslnivá, zvrhlá, rozhodně ne hloupá ikona módy a divokého životního stylu druhé půle šedesátých let své „hochy“ ze skupiny Rolling Stones leccos naučila a dnes je nedělitelnou součástí jejich mýtu.
Mimochodem, ještě k těm groupies: navzdory vžitým představám patřily dívky doprovázející muzikanty na cestách spíš k takovým romantickým náhražkám rodinné atmosféry, kterou se rozevlátým rockerům v soukromí nedařilo navodit. Mnozí se upřímně snažili vracet domů ke svým ženuškám a dětem, na turné se z nich však stávala zvířata popouštějící uzdu nejskrytějším pudům. Ale když se vyřádili, groupies se o ně staraly jak o malé děti. Některé jim dokonce pletly svetry.
O sex šlo i nešlo, jak se to vezme. Známý je případ dvou lepých žen, odškrtávajících si z dlouhého seznamu jména celebrit, s nimiž se vyspaly. Pokaždé si potom řekly: „Dobrý, ale Mick Jagger to není!“ Jednou se jim konečně naskytla příležitost jít na lože s frontmanem skupiny Rolling Stones osobně. Když se jich pak druzí ptali, jak si užily, odfrkly jen: „Dobrý, ale Mick Jagger to není!“
Sladký život v pěti jazycích
Anita Pallenbergová by nikomu svetr nepletla. I když: kdo ví – vždyť právě ona změnila image nešťastného Briana Jonese, kterého dvojice Jagger–Richards brutálně vytlačovala z orbitu stále populárnější kapely, o jejíž zrod se tolik zasloužil. Za chvíli už nosil její šperky, oblékal se do efektních hadrů. Ostříhala ho a vlasy mu obarvila na blond, takže vypadali jako dvojčata. Nebylo by žádné překvapení, kdyby se ukázala pravdivou teorie, podle níž právě tenhle tandem inspiroval Boba Dylana – Brianova kamaráda – k názvu jeho přelomového dvojalba Blonde On Blonde.
„Rozhodla jsem se, že Briana uchvátím,“ přiznávala s typickým úšklebkem. „Připadal mi ze všech Stounů nejpovolnější.“ Zakrátko se kvůli ní nechal fotit v nacistické uniformě (snad proto jí jiná femme fatale, Marianne Faithfullová, považovaná pro změnu za Jaggerovo teritorium, říkala Glenda Hindenburgová). Kde se vzala, tu se vzala: Anita se nemohla narodit jinde než v Římě, kde ji počala německá sekretářka s cesťákem italského původu. Bylo to za druhé světové války a svého otce viděla, až když jí byly tři roky. Pak ji poslali do bavorské internátní školy, takže se sice naučila řeči, ale rodičovské lásky si příliš neužila. V šestnácti, když ji z internátu vyhodili, flámovala v Římě s Fellinim a Pasolinim, kteří tady zrovna natáčeli film Sladký život. V třiašedesátém se rozhodla dobýt New York.
Oplývala toutéž chladnou krásou jako její o něco starší souputnice Nico, ale měla v sobě také hodně z románského hédonismu, jímž postupně nakazila každého, do koho kdy zaťala drápky. V New Yorku ji osud logicky zavál k modelingu, zároveň však poznala beatniky a s chutí zaplula do pitoreskního světa postaviček z vyhlášeného ateliéru Factory výtvarníka Andyho Warhola. Pohybovala se po celé Evropě, doma se cítila hlavně v Německu. Roku 1965 si v Mnichově na koncertě Rolling Stones proklestila cestu do zákulisí a nabídla jim hašiš. Mick i Keith na ni hleděli jako na úkaz. „Znala všecko a uměla to říct v pěti jazycích,“ vysekl jí poklonu Richards, který ji chtěl od prvního okamžiku. Jedno po druhém, řekla si však Anita a ovinula se jako břečťan kolem poddajného Briana Jonese, jehož pověstné kruhy pod očima se tím pádem ještě prohloubily.
Třikrát Stone a dost
Brali LSD a nebrali zajatce. Citlivost introverta Jonese, navenek se naparujícího jako páv, ale v duši svíraného rozličnými obavami, neměla v prostředí ranařů z Rolling Stones – těch špatných, co jsou pravým opakem sympaťáků Beatles – co dělat. „Chtěli byste, aby vaše dcera chodila se Stounem?“ tázaly se sugestivně novinové titulky. Brian do té party zvrácených dionýsů zapadal čím dál méně. V březnu 1967, kdy už byl s Pallenbergovou dva roky, se s ní a svými spoluhráči z kapely vydal na výlet do Maroka, kde byla k dostání prvotřídní tráva a haš, o prazvláštní hudbě a nástrojích nemluvě.
Anitě nádech Orientu, poměrně snadno dostupného i lidem ze swingujícího Londýna, náramně slušel. Kočka na rozpálené marocké střeše… Tisk v Anglii propíral drogovou aféru, do níž byli zataženi Mick a Keith, a návštěva Tangeru měla být jakousi terapií. Inu, jak pro koho… Brian cestou onemocněl a musel zůstat v Toulouse. Richards a Anita, kteří jeli s ním, zatímco Jagger se do Maroka dopravoval po vlastní ose, do toho někde mezi Francií a Španělskem konečně praštili. Keith labilního pozéra Briana, s nímž se handrkoval o kytarová sóla, stejně neměl rád. Teď mu mohl všechno oplatit i s úroky.
Je to celé dost smutné.
Pětadvacáté narozeniny strávil Jones v posteli sám, zatímco si jeho rival užíval s múzou, která měla být jen Brianova. Když se ti tři nakonec sešli pod žhavým marockým sluncem, nálada tak zhoustla, že byste si na ní – slovy detektiva Phila Marlowa – mohli postavit garáž.
Anita s Keithem navázali vztah, jenž jim přes nejroztodivnější kotrmelce, úlety a pády vydržel následujících dvanáct let. Měli spolu tři děti (jedno zemřelo dva měsíce po narození). A když se na úsvitu osmdesátých let rozcházeli, oba o sobě tvrdili, že se milují, jen spolu nemohou žít. Příčinou byly samozřejmě drogy. Jenže Anita měla stejně vždycky pocit, že ona pro Richardse není ta pravá. „Mick a Keith by se měli vzít,“ prohlašovala. „A měl by je oddat na radnici sám starosta New Yorku.“
Pro Briana Jonese znamenala Anitina zrada začátek konce. Propadl se hluboko do svých závislostí, od roku 1968 už působil v kapele čistě formálně a v červenci 1969 zahynul záhadnou smrtí v bazénu svého sídla Cotchford Farm, které dříve patřilo A. A. Milneovi, autoru Medvídka Pú. Jedna z posledních nahrávek, na nichž se podílel, byla You Got The Silver, Richardsova zamilovaná balada pro Pallenbergovou z alba Let It Bleed.
Ale i Keithovi měl, pokud jde o pověst světáka, který sbalil nejžhavější holku v Anglii, záhy spadnout hřebínek. V osmašedesátém natáčel režisér Nicolas Roeg temné psychologické drama Performance. Do hlavních rolí obsadil zkušeného herce Jamese Foxe a androgynní popovou hvězdu Micka Jaggera. Pro většinu diváků je tenhle dekadentní biják památný díky scéně, v níž Jagger hraje na akustickou kytaru a zpívá blues Come On In My Kitchen z pera dávno mrtvého spolčence s ďáblem Roberta Johnsona. Ovšem pro Keithe Richardse to bude už napořád ten okamžik, kdy si Mick vyzkoušel, jak chutná sladká Anita, která hrála roli dívky jménem Pherber. Přestože to Pallenbergová vždy popírala, záběry milostného aktu mezi ní, zpěvákem a Francouzkou Michèle Bretonovou působí opravdu realisticky.
Na dno a zase zpátky
Rovněž v šedesátém osmém se pokusil Anitu svést Marlon Brando, jenž s ní natáčel snímek Candy. „A když se mu to nepodařilo, chtěl nás ukecat, abychom si dali trojku,“ informuje Richards ve své autobiografii. Nehledě k podobným excesům se filmová kariéra Pallenbergové slušně rozbíhala. Začalo to o rok dříve, kdy ji obsadil Volker Schlöndorff do role ženy, která nešťastnou náhodou zastřelí svého manžela, ve filmu Vražda a zabití. A hned po dobrodružné komedii Candy přišla nabídka od Rogera Vadima, aby si zahrála po boku Jane Fondové v erotické sci-fi Barbarella. Dalším úspěchem pro ni bylo účinkování ve snímku Dillinger je mrtvý s Annie Girardotovou a Michelem Piccolim. Po svém „výkonu“ v halucinaci zvané Performance se jako herečka nadlouho odmlčela a znovu ji pro film objevil až v roce 1998 John Maybury v životopisném dramatu Láska prokletá o britském výtvarníkovi Francisi Baconovi.
Sedmdesátá léta se jí věru moc nevyvedla. Těsně před rozpadem vztahu s Keithem Richardsem, těžce jedoucím v kokainu a heroinu, si Anita, sama drogově závislá, začala se sedmnáctiletým Scottem Cantrellem (jí bylo v té době o dvacet let víc). V září roku 1979 byl tento teenager nalezen v Richardsově posteli v Salemu ve státě New York, zastřelený revolverem Smith & Wesson, který někde ukradl. Policie případ vyhodnotila jako sebevraždu, ale spekulovalo se, že před smrtí hrál mladík s Pallenbergovou ruskou ruletu. Otřesný zážitek přiměl sebedestruktivní bohyni, aby podstoupila detox. Poté se odstěhovala do Londýna, zimy trávila na Jamajce a snažila se dát dohromady. To šlo ovšem dost těžko, vzhledem k tomu, že jí fetování nevratně poničilo zdraví.
Onemocněla žloutenkou typu C a dvakrát jí operovali kyčel, následkem čehož kulhala. Na druhé straně však dokázala – pozdě, ale přece – získat vysokoškolský diplom (v různých obdobích svého života studovala medicínu, grafický design, módní návrhářství a také restaurátorství). Časem se vrátila i k herectví a v roce 2001 potěšila pamětníky zlaté éry Rolling Stones, když se v britském sitcomu Absolutely Fabulous sešla ve společné scéně se svou zdánlivou konkurentkou – a ve skutečnosti blízkou přítelkyní – Marianne Faithfullovou. Opakovaně uvažovala o tom, že by napsala paměti, ale pokaždé si to rozmyslela. „Všichni nakladatelé chtějí jedno: aby to bylo lascívní!“ stěžovala si. „Jenže pro tohle já prostě knížku dělat nebudu. V době, kdy můžou vydávat memoáry holčičky, jako jsou Spice Girls, mě do ničeho takového nikdo nenavrtá!“
