Vzteklina v České televizi: Proč se (ne)dodívat do konce
Vraždy ve spojení s nehostinnou krajinou Sudet, pasovanou do role plnohodnotného aktéra: jeden by řekl, že tahle (za poslední roky poněkud nadužívaná) formule už snad ani nemůže fungovat. Šestidílná minisérie České televize Vzteklina má tu (ne)výhodu, že je po Pustině (HBO) a Raplovi (ČT) minimalně třetí kriminálkou sázející na obdobný vzorec. Fakt, že nás neruší, ba že se jím přese všechnu pragmatickou ostražitost divácky opájíme, svědčí o tom, že tým režiséra Tomáše Bařiny proměnil handicap ve výzvu. A vyhrál – i když s menší jistotou než zmiňovaní předchůdci.
Ne že by se filmaři neměli začít poohlížet po nových, méně vytěžených lokalitách: jednou nás totiž ono skryté „sudetské zlo“ musí přestat fascinovat. Bařinův přístup nicméně dokazuje, že když má obal obsah a režisér jasnou představu, lze se i téměř jisté manýře velmi elegantně vyhnout.
Příběh o podivných událostech v šumavském zapadákově dospěl včerejším třetím dílem do poloviny a stále se mu daří to, co tak slibně rozehrál už v „pilotu“: držet diváka ve stavu mrazivě zlověstného tušení a také zdravé zvědavosti, zda za podezřelými úmrtími stojí lidská, nebo „přírodní“ síla.
Společenská diagnóza
Titulní motiv vztekliny je od začátku nejen medicínskou, ale také společenskou diagnózou: ostatně místní doktor v podání Jana Vlasáka to v jednom okamžiku vysloví: „V tomhle kraji je vztek od jisté doby zakořeněn,“ řekne Pavlovi, virologovi z Prahy, jejž k případu přizvou coby odborníka přes zvířecí nákazy (Kryštof Hádek).
Vztek coby metaforu navíc tvůrci dokázali vetknout nejen do děje, ale i do zdánlivě podružných detailů. Funguje jako němé gesto, nevyslovená, leč takřka hmatatelná hrozba bránící tomu, aby se všednodenní výjevy ze vsi v nedramatických okamžicích proměnily v žánrové obrázky (a to je inscenuje autor vinařské selanky jménem Bobule!).
Kdybychom si shrnuli fakta, resp. vše, co se v první polovině série přihodí, došli bychom k překvapivému zjištění, že toho vlastně tolik není. V napětí nás udržuje rafinovaná hra s instinkty a emocemi, patřičně vizuálně podpořená, tedy nikoli (pohříchu ordinérní) detektivní zápletka.
Konec dobrý, všechno špatné
Reflex dostal k dispozici všech šest dílů série, a tak když už bylo řečeno A, musí zaznít i B – a nebude to konstatování z rodu příjemných. Úsloví konec dobrý, všechno dobré totiž v případě Vztekliny neplatí.
Leccos by jí přitom šlo odpustit: například že na oltář objasnění případu padá celý závěrečný díl (pointu autor scénáře Jan Stehlík překombinoval tak, že by ji stručně nevylíčil snad ani sám Spielberg).
Blahosklonně lze přehlédnout i krkolomnou proměnu do té doby uvěřitelně líčené vesnické omladiny: její dychtivé návštěvy archívů zavánějí rodokapsovými pátračkami, ale budiž. Dokonce by se šlo smířit i s onou náhlou lavinou klišé a všech myslitelných žánrových obezliček, jež v předešlých epizodách chyběly („ultimátní“ zlosynovské projevy k protivníkům se ani na Šumavě neobejdou bez filozofování a sedu obkročmo).
Pád dolů
Co nás však na Vzteklině nepřestane mrzet ani při vší divácké velkorysosti, je závěrečný pád z výsostných výšin aristotelovského oblouku, toho pečlivě budovaného pocitu vnitřního neklidu, do hlubin klopotného ochotničení. Kontrast mezi obdivuhodně jednotným tónem předchozích dílů, sugestivních ve střídmém detailu i hloubce postav a levným kostýmovým finále s dobovými rekonstrukcemi nemohl být bolestnější: tolik očekávání a takové zklamání!
Čistě profesně si je lze vysvětlit i ospravedlnit: čas, peníze, omezený prostor na téma, jež dodnes nikdo dostatečně nezpracoval, to vše, spolu s vědomím o bravuře předešlého tvaru obhájí, proč Vzteklinu nezatratit ani po tak velkém šoku. Nicméně pachuti lítosti se nezbavíte. Ne pokud se z vás mezitím stali oddaní fanoušci Vztekliny, projektu, jenž měl nakročeno stát se „druhou Pustinou“. A zdaleka nejen kvůli názvu, který se plete.
