Nejsme žádná nesnesitelně pilná parta, říká o své rodině dokumentaristka Helena Třeštíková
Časosběrné dokumenty Heleny Třeštíkové (68) jsou pravidelně těmi nejsledovanějšími z dokumentární produkce daného roku, ať už šlo o Marcelu (2006), Reného (2008), Katku (2009) nebo Mallory (2015). Česká televize v šesti lednových večerech odvysílala její Manželské etudy po 35 letech, jakousi třetí rundu životních osudů někdejších šesti párů. Čtyři z šesti dílů si v tomto týdnu stále ještě můžete přehrát na webu České televize a v Reflexu č. 5, který vyjde 1. února, pak čtěte rozhovor s režisérkou.
Před třemi měsíci vyšla Sběrná kniha; obsáhlého knižního rozhovoru Pavla Kosatíka s vámi se za tu dobu prodalo celých šest tisíc výtisků. Přečetla jsem si tu, že v úplných začátcích Etud, v roce 1980, jste dala práci Pavlu Maurerovi, známému marketérovi a propagátorovi dobrého jídla. Jak to přišlo a k čemu vám byl?
Před každým natáčením jsem potřebovala mít dopředu nějaké informace o aktuálním dění u našich hrdinů, abych si všechno rozmyslela a v klidu a s předstihem se připravila. Jenže jsem brzy přišla na to, že když se s nimi budu setkávat a chodit k nim na obhlídky, všechno mi povědí, a když za nimi přijdeme s kamerou, už to nebude tak autentické, budou se třeba bát, že se budou opakovat… Vymyslela jsem tedy, že by bylo fajn mít rešeršéra, a jedna moje kamarádka mi dohodila Pavla Maurera. Bylo mu něco málo málo přes dvacet, studoval žurnalistiku a byl bezvadnej. Za všemi manželi došel, řádně je vyzpovídal a pak mi podal report. Jak jsme točili na filmový materiál, který byl nedostatkovým zbožím doslova na příděl, nebyl totiž na rozdíl od dnešního digitálního věku vůbec prostor pro jakoukoli improvizaci. Kdykoli se s Pavlem vidíme, moc rádi na ty společné tři čtyři roky vzpomínáme.
Na Manželských etudách s vámi vůbec pracovala spousta zajímavých lidí...
To ano, třeba v letech 1980 až 1986 točil první cyklus Etud vynikající kameraman Jan Malíř. Byl to jeden z jeho prvních větších projektů, ale během našeho natáčení udělal třeba také Faunovo velmi pozdní odpoledne nebo Šaška a královnu, obojí pro režisérku Věru Chytilovou. Točil pak mimo jiné mnohokrát s Janem Hřebejkem nebo stál za kamerou Havlova Odcházení; bohužel se pak dokumentární tvorbě kvůli návalu práce u hraného filmu přestal věnovat.
Oproti prvním Manželským etudám, kde měly ženy a muži jednotlivých párů přibližně stejný prostor, se nyní ženy stáhly do pozadí. Muže těší vaše a divácká pozornost a mnohem více se ve svých „veřejných rodinných albech“ otevírají a předvádějí, zatímco ženy buď nechtějí točit, nebo mluví jen velmi stručně a věcně. Proč?
Nevím a hrozně mě to mrzí. Ve zpětných vazbách se pak dozvídám, že jde o potvrzení známého stereotypu aktivní muž – pasivní žena, ale tak to podle mě není. Upřímně jsem se snažila přesvědčit ty tři pasivnější dámy k větší účasti na natáčení, ale není to snadné. Jedna možná měla pocit, že v dokumentu nepůsobila dobře a že jí ublížil, druhá nechtěla rozmazávat rodinné problémy, třetí měla nejspíš spoustu výhrad ke svému exmanželovi, ale chtěla být loajální a než o něm mluvit špatně, to raději vůbec. Všem jim rozumím a respektuju je.
Jak se vám vlastně žije v rodině, kde je naprosto každý člen tvůrčí? Vaše dcera Hanka letos dokončí svůj projekt Manželské etudy nového tisíciletí, vzniklý podle vašeho konceptu, vašemu muži Michaelovi právě vyšel další román, vaše snacha Radka je jednou z nejčtenějších českých autorek a spolu s vaším synem, fotografem Tomášem, tvoří jeden z nejsledovanějších a nejúspěšnějších mladých českých párů… Nelitujete, že jste netočila časoměrný dokument i o nich?
Oni by se nenechali! A sama nevím, proč jsme všichni takhle neposední. Teď se to všechno nahromadilo, ty výstupy naší tvůrčí aktivity, ale rozhodně nejsme žádná nesnesitelně pilná parta, jak to může vypadat třeba podle našich facebooků. Já tam tedy moc aktivní nejsem, spíš tak pozoruju, ale Radka odsud načerpala svou čtenářskou základnu a můj muž dokonce napsal v inspiraci facebookovými statusy knihu s názvem Jen aby, řekla moje žena.
Rozhovor s Helenou Třeštíkovou si přečtěte v Reflexu č. 5/2018, který vychází 1. února.
