Exkluzivní rozhovor: Praha je moje speciální místo, říká Joan Baezová, která v březnu vystoupí v Česku
„Ano, pořád mě to ještě baví, a občas dokonce vydávám zvuky, které se mi líbí,“ povídá mi se smíchem do telefonu legendární folkařka a bojovnice za lidská práva Joan Baezová(77). O jejím vztahu s Bobem Dylanem i Stevem Jobsem (s aktuálními citacemi a novým pohledem na věc) si přečtete v rubrice Femme fatale v některém z březnových Reflexů a už nyní vám nabízíme rozhovor, který nám legendární muzikantka poskytla u příležitosti vydání nové desky a svého pražského koncertu. Ten proběhne 28. března v Kongresovém centru.
Je turné Fare Thee Well, které odstartovalo právě včera, opravdu vaším posledním?
Ano. A pokud jde o desku, skoro určitě už další nenatočím. Ačkoli kdyby kolem mě proletěl nějaký zajímavý materiál – nikdy neříkej nikdy.
To protože máte problémy s hlasem, jak jste se svěřila časopisu Variety?
Hlasivky jsou sval jako každý jiný. Ochabují s věkem a je pro mě čím dál náročnější je nakopnout k nějaké akci. A přijde den, a já už ho cítím v kostech, kdy můj hlas odejde definitivně do důchodu. Moje hlasivky jsou za ta léta opotřebované a po velkém rozsahu je veta, vyšší tóny už vyzpívám jen s obtížemi a ty hluboké mi prostě dělaly problémy odjakživa. Takový holt je život. Ale ano, pořád mě to ještě baví, a občas dokonce vydávám zvuky, které se mi líbí! Třeba tohle nové album, to je vážně moc pěkná věc.
Jak jste pro Whistle Down the Wind vybírala jednotlivé skladby?
Nejdůležitější a první z těch deseti písní je samozřejmě legendární song Toma Waitse, podle kterého jsem desku pojmenovala. Když slyším písničku, vím už po první sloce, jestli je to ta, kterou se ráda naučím, kterou si ochočím a přisvojím. Některé z těchhle písní mi nabídl můj manažer Mark Spector, jiné mi někdo poslal nebo jsem je prostě zaslechla v rádiu, pár jich bylo napsáno přímo pro mě. Když ve studiu zkoušíme písničku a ani napotřetí napočtvrté to nějak nefunguje, necháme ji plavat. Měli jsme jich na album přichystáno třináct, ale tři ne a ne fungovat, tak jsme je opustili. Tohle album je velmi podobné mojí první desce z roku 1959, Folksingers ʼRound Harvard Square – taky je plné balad, taky je politické. Je tam píseň Another World od Anohni nebo Civil War od Joea Henryho, který mi desku produkoval, a dva kousky od Joshe Rittera.
Zahrajete je 28. března v Kongresovém centru. Kolikrát jste byla v Praze?
Netuším, ale párkrát ano. Kamarádila jsem se s Václavem Havlem a několika dalšími Čechy a Slováky a byla pro mě radost vracet se k vám. Když můj manažer plánoval tohle poslední turné, bylo mu jasné, že do něj musí zahrnout místa, kam jsem ráda jezdívala a která pro mě něco znamenají, města v Německu, ve Francii, v Anglii, a pak ještě speciálnější místa, která jednoduše nedokážu vynechat. A Praha je jedním z nich, stejně jako třeba Sarajevo nebo Dublin – města, ve kterých jsem hrála, když bojovala se zlem.
Mnozí Češi a Slováci nikdy nezapomenou, jak jste na svůj bratislavský koncert 12. června 1989 pozvala neformálního šéfa opozice Václava Havla a jeho slovenského kolegu Ivana Hoffmana. Havel vám dělal bedňáka a nosiče kytary, aby ho StB nezatkla, vypínaly se mikrofony… Vzpomínáte?
Samozřejmě. Víte, kolikrát jsem tenhle příběh někomu vypravovala? Lituju toho, že jsem opravdu dlouho nebyla v Bratislavě. Teď se tam podívám, jen den po svém pražském koncertě hraju i tam!
Měla jste tehdy strach? Před čtvrt stoletím vaše bratislavská akce, na kterou jste pozvala sedm signatářů Charty 77 a hostila je ve svém pokoji, přerostla téměř v protirežimní demonstraci…
Občas si říkám, že jsem moc hloupá na to, abych se bála! A taky jsem byla na všechno připravená: dáma, která organizovala moje akce, ředitelka mé nadace na obranu lidských práv Humanitas Martha Hendersonová, mě po závěrečné děkovačce okamžitě zavřela do šatny a nakázala mi, abych si netroufla ani vystrčit nos. Pak mi vyprávěla o zuřících policajtech… Víte, většinu času mám kolem sebe lidi, kteří se o mě starají, jindy se bojím – a jindy se prostě jen snažím dýchat.
Vaše první výstava obrazů Mischief Makers, loňští Uličníci nebo snad Rošťáci, byla rychle kompletně vyprodaná včetně parádního portrétu prezidenta Václava Havla. Budete malovat i nadále?
Rozhodně. Musím přiznat, že malování je jedním z důvodů, proč pomalu končím s koncertováním. Kreslím odnepaměti, už v dětství jsem pořád skicovala, portrétovala naši rodinu i sebe sama, ale nikdy jsem to nebrala tak úplně vážně a rozhodně jsem si nikdy nemyslela, že si troufnu na portréty. A přitom mě teď nic nebaví víc, prakticky nedělám nic jiného.
Loni jste portrétovala i barmskou ministryni zahraničí Aun Schan Su Ťij, ženu, která se svým mlčením podílela na genocidě Rohingyů a jejich vyhnání do sousedního Bangladéše. Zpronevěřila se Nobelově ceně míru, kterou na návrh Václava Havla roku 1991 dostala, nemyslíte?
Její motivy neznáme. Různými kanály ke mně v téhle věci proudí různé zprávy a mám podezření, že zůstává zticha z nějakých závažných důvodů. Nechci její portrét zatratit jen proto, že nemám dostatek informací. A abych jela podívat se do Bangladéše, jak se věci skutečně mají? Nemyslím, že bych tam byla k užitku. Už chci trávit čas hlavně doma.
Kvůli obhajobě lidských práv jste cestovala po světě celý život. Jaký z humanitárních problémů dneška považujete za nejpalčivější?
Nejpalčivější? Ach bože. Těch je. Kdekoli, kde se lidé snaží najít lepší život a nedaří se jim to. I u nás ve Státech máme momentálně obrovskou spoustu lidskoprávních problémů, podívejte se na situaci na hranicích s Mexikem… Současná vláda deportuje rodiče dětí a trhá rodiny lidí, kteří tu žili a pracovali třeba třicet let. Proč to politici dělají? Prostě proto, že můžou. Tahle vláda chce vystupovat jako ta silná, ta mocná, tak si prostě dělají, co chtějí.
Váš dědeček i tatínek byli mexičtí imigranti, předpokládám tedy, že aktuální nehumánní činy Trumpovy administrativy vnímáte dost zostřeně.
Samozřejmě se identifikuju s Latinoameričany, jsem jednou z nich, jsem napůl Mexičanka. Migranti nestojí o naše baráky a auta – chtějí prostě jen místo, kde by mohli bydlet a najít si práci v místě, kde je nikdo nezavraždí, jakmile vyjdou před dům. Chtěla bych pomoci k tomu, aby lidé, kteří hledají lepší život, mohli přijít sem, do Států. Jsme obrovská a bohatá země, a kdybychom jen dokázali směrovat ty peníze k jinému účelu než k nákupu nových zbraní a k tomu, abychom z bohatých lidí udělali ještě bohatší, mohli bychom tu uvítat nové lidi.
Neriskovali byste, že dopadnete jako Evropa zmítaná takzvanou uprchlickou krizí? Co podle vás máme dělat?
Nikdo na to nezná lék. Před padesáti lety jsem volala po tom, abychom dali vale národním státům. Místo toho se na mapě světa mnoho dalších národních států objevilo. A přitom právě kvůli hranicím těchto států a čistotě těchto národů lidé nejčastěji bojují – prakticky bezdůvodně.
Co jste říkala na to, když Bob Dylan získal Nobelovu cenu za literaturu? Vzbudilo to kontroverze po celém světě.
Pokud jde o mě, je úplně jedno, jestli dostal Nobelovu cenu v kategorii literatury nebo v jiné. Jisté je, že Bob je prostě vynikající a že to, co dal světu v šedesátých a sedmdesátých letech, je nenahraditelné. Pokud kontroverze spočívá v tom, jestli si Nobelovku zasloužil, říkám, že rozhodně. Vedou-li se ovšem spory o tom, jak cenu akceptoval, to je pak jiná. On je prostě excentrik!
