Novela Příhoda: Cesta na předním sedadle do Itálie a zase zpátky
Převážná část novely Příhoda, za niž Bodo Kirchhoff (69) získal roku 2016 Německou knižní cenu, se odehrává během jízdy automobilem na předním sedadle. Vyznavači autoturistiky a italských cest se tedy dočkali další literární posily. Co ale cyklisté, lyžaři bo kajakáři, dočkají se taky svých románů? Některé sešupy přece vydají ne na jeden, ale na celý veletucet knih! Třeba Ester Ledecká za svoji exhibici na olympiádě zasluhuje celou románovou sérii!
Dost už bylo těch protivných sentimentálních, nostalgických, salónních, revuálních seancí z pohovek a prošoupaných židlí kanclíků a čekáren; i prosté chyže tuzemských samot, libosady a háje zevšedněly a vidno, jak autoři obelstívají požadavek díla na změnu prostředí a děje: posadí postavy do automobilu a pošlou je vpřed, občas i zpátečkou, ať se čtenářovi svěří, zatímco kulisa krajiny se pohybuje na předním skle jako cestopis na obrazovce. Zatímco dříve byl pohyb jen jakousi proprietou, pomůckou k přesunu postav, aby mohly v nové konstelaci zajiskřit v dalších ideách, složkou díla umožňující stavět aktéry příběhů do situací, stává se nyní motivem děje. Bez pohybu by to byla pustá nuda bez příběhu. Nic by se nedělo.
Byly časy, kdy si to literární postavy mohly drandit čoudícími trabanty leda na Rujánu, ale teď už frčí bavorákem do Itálie na víno a špagety z diskont-lídlu. Konvenční postavy románu působí jako antipodové Kerouacova Na cestě; část cesty s nimi absolvuje bezprizorní děvče, Jackova dědička stopařského příběhu. Pitoreskní figurky „citlivých lidí“ typu Topolovy automobilové burlesky Citlivý člověk se v Příhodě nevyskytují, zato dnes již ostinátní téma imigrantů z jihu ano; tím získává Příhoda historický rozměr, jak reflektuje uměleckými prostředky obecně sociální jev. Týž jev imigrace (a emigrace) na sklonku loňského roku zdařile reflektoval David Zábranský ve svém sociálním románu Za Alpami.
Ale zpět do frčícího bavoráku líně se vlekoucí dvousetstránkové Příhody (mimochodem, přeložila ji Ivana Führmann Vízdalová a vydal Filip Tomáš – Akropolis roku 2017). Dva lidé – někdejší majitel zkrachovalého nakladatelství Julius Reither a předsedkyně čtenářského klubu Leonie Palmová – na cestě k sobě hledají cestu, v rozvití romantického vztahu však brání několik překážek: jejich absence, dostupnost prostředků a nekomplikované životy. Jsou reprezentativními dobroději (rozuměj „dobrosery“), uchvácenými vlastním příběhem. Už se jim vlastně nemůže nic stát, žádné bouře lásky, při kterých zanikají říše a vznikají kosmy. To se děje vně jich. Sami jsou evangelijně vlažní a jejich duše marně hledají způsob, jak splnit koncept lásky, a přitom si nezadat. Prvních sto stránek převažuje líčení jízdy a zastávek, výběry z bankomatů a nakupování. Když naberou do auta bezprizornou dívku a vezmou si ji s sebou na další cestu jako maskota k ukonejšení dlouhé chvíle, začíná se z Příhody stávat thriller kandidující na Cenu Interpolu.
V minimu slov děj romance Příhoda spěje k veletoči závěru. Kde příběh dvou cestovatelů končí, rozvíjejí se příběhy imigrantů šťastně překonavších nástrahy cesty a vod mořských v náznaku odvěkého podobenství.
