Může být na válce vůbec něco pozitivního? Samozřejmě, tvrdí velmi diskutabilní kniha
Soudní čtenáři se patrně zarazí a pomyslí si, zdali autor nesesmolil tuto recenzi pod vlivem většího než malého množství návykových látek. Leč není tomu tak, čestné pionýrské. Britský archeolog a historik Ian Morris tvrdí ve své knize K čemu je dobrá válka?, že – a teď se podržte! – v důsledku válčení žijeme paradoxně čím dál déle.
Ve čtyřech částech knihy s podtitulem Konflikty a pokrok civilizace, již v překladu Stanislava Pavlíčka nedávno vydala pražská nakladatelství Argo a Dokořán, totiž Morris usilovně přesvědčuje, že:
1. vedením válek lidstvo vytváří větší a organizovanější společnosti, snižující riziko, že jejich příslušníky potká násilná smrt;
2. válka je sice nejhorší představitelný způsob, jak vytvářet větší a mírumilovnější společnosti, ale je to zároveň jediný způsob, jaký lidé objevili;
3. větší společnosti vytvořené válkou nejenže přinášejí lidem bezpečí, ale v dlouhodobém časovém horizontu dělají potomky vítězů i poražených bohatšími;
4. válka byla tak dobrá, že nyní přivádí sebe samu ke krachu.
Sto miliónů mrtvých
Velice diskutabilní kniha vyšla ve Spojeném království poprvé roku 2014, kdy si celý svět připomínal sté jubileum vypuknutí první světové války a 75 let od začátku druhé světové, jež za sebou zanechaly hrubým odhadem sto miliónů mrtvých a nezměrnou materiální zkázu. Je možné akceptovat fakt, že vyspělé poražené země, jako například Německo a Japonsko, se z následků válečné apokalypsy vzpamatovaly mnohem rychleji, než si kdo při pohledu na ruiny, které v nich konflikt jako varovné memento zanechal, představoval v nejbujnějších snech.
Zároveň by však bylo fatální chybou přehlížet, že ať v poražené mocnosti, jakou byla třetí říše, či ve vítězném Sovětském svazu způsobila druhá světová válka demografickou katastrofu hrůzných rozměrů, z níž se oba státy nevzpamatovaly ani po dlouhých desetiletích (vizte nepoměrnou převahu ženské populace nad mužskou, jež v Sovětském svazu podle prvního poválečného sčítání lidu v roce 1959 činila bezmála jedenadvacet miliónů!). O následcích třicetileté války ani nemluvě.
Válka? Bezpečnější a bohatší svět
Morris připouští, že „kdyby se římská říše dala vytvořit bez zabití miliónů Galů a Řeků, kdyby Spojené státy mohly být vybudovány bez zabití miliónů Indiánů, tedy kdyby konflikty mohly být řešeny diskusí místo silou, lidstvo by určitě dosáhlo přínosů větších společností, aniž by zároveň muselo zaplatit tak vysokou cenu. Jenomže to se nestalo. Je to sice depresívní, ale důkazy se opět zdají být jasné. Lidé se sotvakdy vzdávají své svobody, včetně práva zabíjet či ožebračovat druhé, pokud k tomu nejsou donuceni. A prakticky jedinou silou, která je natolik velká, aby to dokázala, je porážka ve válce anebo obava, že takováto porážka hrozí.“
Deset tisíc let dlouhý příběh o válce od konce doby ledové Morris hodnotí jako jedno jediné vyprávění, vedoucí až k závěrečnému bodu: „Válka je v něm hlavní postavou vývoje, jenž učinil dnešní svět bezpečnějším a bohatším než kdykoli předtím.“ Určitě by bylo zajímavé předčítat tuto pasáž kupříkladu v dnešním Afghánistánu, Iráku, Jemenu, Sýrii nebo v Donbasu a sledovat, s jakým porozuměním se zde autorovy vývody setkají.
