Až na dno: Lara Croft ve žluté ponorce versus Islámský stát
Až na dno je film, který dá divákovi naprosto přesně to, co mu slibuje. Za prvé, dá mu Jamese McAvoye a Laru Croft, pardon, Alicii Vikanderovou v hlavních rolích; za druhé, dá mu romantický příběh o tom, jak McAvoy a Crof... (sakra!) Vikanderová každý míří „až na dno“ - a ve chvílích nouze nejvyšší myslí jeden na druhého; a to je všechno. Úplně všechno.
Celé to zní jako funkční premisa příběhu, v němž se jako vodní hladina při soumraku zrcadlí strastiplné osudy dvou lidí koupaných ve vzájemném citu, něze a bolesti z odloučení. Jenže tohle je celý film: premisa bez vývoje a jakékoliv hloubky postav, natažená na dvě hodiny s tím, že z toho třeba něco vyleze.
Nevylezlo.
Nový film dvaasedmdesátiletého klasika Wima Wenderse (Million Dollar Hotel, Lisabonský příběh, Nebe nad Berlínem) Až na dno (Submergence) vznikl podle knižní předlohy skotského spisovatele J. M. Ledgarda (též autora románu Žirafy o tom, jak estébáci v pětasedmdesátém roce zmasakrovali stádo žiraf v českém Dvoře Králové). Premisa příběhu je precizně vysoustruženým příkladem toho, jak v pár větách obsáhnout děj, do něhož se chce člověk ponořit: tajný agent James (McAvoy) čeká na smrt v zajetí islámských teroristů v Africe, podmořská bioložka Danielle (Vikanderová) čeká na sestup do nejhlubších hlubin Grónského moře ve žluté ponorce... a plamen jejich vzájemného milostného vzplanutí, jež prožili během pár dní v Normandii, neuhasíná ani v těch nejčernějších temnotách.
Příběh rozervaného milostného svazku ve filmu rezonuje solidními vibracemi, ale ne díky tomu, jak je premisa rozepsaná do scénáře. Všechno, co ve filmu funguje, funguje jen díky tomu, že se před kamerou pohybují McAvoy a Vikanderová, což jsou herci s přesvědčivou, nenásilnou a o to silnější vnitřní gravitací. Většina toho, co se děje kolem nich (ale bohužel i toho, co padá z jejich úst) působí dojmem, že to vznikalo přímo na place. Jako kdyby tvůrci měli v rukou jen tu donekonečna omílanou premisu s tím, že budou na její motivy volně preludovat.
V úvodní scéně se kupříkladu tajný agent James dorozumívá se svými neméně tajnými nadřízenými tak, že si vzájemně šeptají do vysílaček na výstavě obrazů Caspara Davida Friedricha (a jsou přitom nenápadní asi jako kdokoliv, kdo si v galerii nenápadně šeptá do klopy kabátu). V jednom záběru sedí James před Friedrichovým obrazem Mnich na břehu moře, přičemž v galerii vedle něj stojí jakýsi muž, opírající se o hůlku a nohou je zapřený o batoh – což je zřejmá aluze na jiný Friedrichův obraz Poutník nad mořem mlh. Hm! To bude mít pro film jistě nějaký důvod!
Ne. Asi to v tu chvíli Wendersovi prostě jenom přišlo vtipné. Jasně, Mnich na břehu moře asi napovídá, že moře bude hrát v následujícím příběhu nějakou roli (upřímně jde ale jen o roli kulisy) a Poutník nad mořem mlh značí, že McAvoye čeká pořádná mizérie (jak bývá tenhle slavný obraz interpretován); ale co tam dělá ten chlápek s holí? Ve výsledku tahle scéna balancuje na stejné hraně vypravěčské lenosti a čirého absurdna, jako když si v pozdější fázi filmu nejšpičkovější podmořští vědci na světě v hlubinách oceánu vysvětlují, jaký je rozdíl mezi fotosyntézou a chemosyntézou. Tato banálnost sdělení je přitom také tím, co filmu Až na dno brání tomu stát se hlubokým meditativním rozjímáním, jakým jsou snímky Terrence Malicka typu Tenká červená linie.
Obdobně divné věci jsou přitom součástí samotné struktury narace snímku. Když se k sobě naši dva hrdinové poprvé přiblíží tělesně, je v jejich milování překvapivá submisivita agenta Jamese, který – ač v civilním životě chlapák, co ve volném čase boulderuje po troskách válečných bunkrů – se tady podvoluje vedení bioložky Danielle. Je to nesmírně zajímavá, poutavá scéna, která jako by napovídala, co se o postavách ještě dozvíme...
Ale ne. Dozvíme se o nich kulový a zmíněný náznak už se nikde ve filmu neodrazí. Stejně tak do ztracena vyzní i snad jediná věc, která něco naznačí o jejich vnitřních motivacích, totiž spor ohledně toho, zda má mezinárodní politická situace v porovnání se životem na bázi chemosyntézy vůbec nějaký význam. „Mluvte,“ žadoní divák v kině, „proboha, dejte mi důvod, ať mi na vás záleží!“
Tůdle nůdle.
Stejně jako v případě nevyužité premisy příběhu jde pokaždé o nadějný nadhoz, který vyšumí. Trochu to připomíná hořkost, s níž člověk nedávno sledoval jinou domnělou sázku na jistotu: filmového Sněhuláka, jehož podle knihy Jo Nesbøa natočil Tomas Alfredson (Jeden musí z kola ven) s Michaelem Fassbenderem, Rebeccou Fergusonovou a Charlote Gainsbourgovou v hlavních rolích, na čemž se snad nedá nic zkazit, ale ten film byl halda bláta mrštěná pod kola náklaďáku. Až na dno je výraznější filmový zážitek než Sněhulák, o tom žádná, ale z valné většiny jeho intenzita závisí pouze na tom, nakolik se jeho divák rád dívá na Jamese McAvoye a Alicii Vikanderovou.
Já se na ně dívám moc rád. Dokázal bych se na ně dívat celé hodiny.
Bez nich je Až na dno jen táhlý, nevýrazný film bez dějového oblouku a vývoje postav, který by se dal smrsknout do několika vět dějové backstory a celý by mohl posloužit jako předtitulková scéna skutečného filmu o svých hrdinech. Přinejmenším jejich protagonisté by si to zasloužili.
Hodnocení: 2 batyskafy s Larou Croft z 5
Premiéra: 26. 3. 2018, CinemArt
