Monstrum jménem Jakeš. Dokument Milda ukázal, že to nebyl jenom směšný pán
Přímo se nabízí, aby z něj udělali karikaturu: věčně ukřivděný stařec, obyvatel mauzolea bizarností, Baron Prášil bez espritu a ješita, jenž nepřizná ani trojku na vysvědčení, natož morální pochybení. Přesto je Milouš Jakeš aka „Milda“ v dokumentu vysílaném příznačně na 1. máje (repríza 4. 5. na Prima ZOOM) rozhodně víc člověk než postavička z kresleného vtipu. A ne že by to pro něj byla výhra.
Zpočátku to vypadá na konvenční portrét: žánrové obrázky ze soudružských akcí, selfies s fanoušky a návrat do rodného kraje. Chlubení trofejemi z domácího archívu, v němž najdete všechno od účtenek přes vycpaniny či dary od světových hrůzovládců až po blahopřejný dopis Karla Gotta. Jímavé historky o chudém (kapitalistickém) dětství i exhibice za asistence rekvizit z cest (etuda na téma jak správně nasadit sombrero „dryáčnicky“ zakončená internacionálou).
Režisér Pavel Křemen zprvu nechává Jakeše nemotorně pábit, lhát a opakovat mantru „o tom už se s vámi bavit nebudu“, až to chvílemi divák nevydrží a mezi zuby cedí: Tak už ho, sakra, umlčte! Jenže postupem času se ukáže, že to celé je od Křemena naopak rafinovaná a hlavně efektivní metoda, jak Jakešovu osobnost odkrýt v celé jeho obludnosti.
Co je špatného na práci?
Nepředstavuje jej totiž pouze jako dětinského ješitu, jenž když se cítí dotčen („mluvíte se mnou jak ten prokurátor, co odsoudil Horákovou“), dokáže trucovat tvrdošíjněji než pokárané batole. Pokřivenost jeho přístupu ke světu totiž nejlépe vyjevují drobnosti z druhého plánu a ještě více mrazivé postřehy pronášené mezi řečí a s přesvědčením, jež vyráží dech. O „blbovinách“ typu omezování osobních svobod („Tak lidi nemohli vycestovat, no… ale byli šťastní!“), o potřebě pracovních táborů v KLDR („Co je špatného na práci?“), o politických procesech a popravách nazíraných jako nepodstatný detail („Takové věci se holt stanou.“) či o lidech postřelených při překračování hranice („My je tady vyškolíme, připravíme a oni nám pak odejdou?!“)
Bylo by osudově mylné pokládat Jakeše jen za „směšného pána“, neškodného starce a vdovce budícího shovívavý úsměv, ba možná i obdiv, když u mrazáku plného švestkových knedlíků nebo na běžkařské stopě dokazuje, jak se o sebe sám postará (Putin s medvědem by bledl závistí).
Kdybych zůstal u kormidla…
Neoblomný, zapálený a přitom intelektuálně omezený: z postavy za všech okolností dokonale oděného muže, jemuž to navzdory věku „pálí a z ideologické zaslepenosti neustoupil ani o píď, sálá takové odhodlání a chlad, že jde všechen soucit stranou. Formanovské výjevy z komunistického dýchánku s párky a znuděnými číšnicemi mohou vyvolávat úsměv, ale ten tuhne tím rychleji, čím zevrubněji "Mildu" poznáváme.
V úvodu filmu ke svým kritikům pronese, že kdyby zůstal u kormidla, rozhodně by dnes přitvrdil a člověk se jen modlí, aby už ho k němu nikdy nepustili. Snad tomu zabrání i každé další zhlédnutí jeho posledního portrétu.
