Deadpool 2: Tahle recenze je naprosto super. A Ryana Reynoldse by chtěl sbalit i chlap!
Nebudeme si nic nalhávat: Ryan Reynolds je vážně pěkný chlap. Pokud platí slavný psychologický teorém o tom, že každý heterosexuální muž má v životě nárok na jeden čistě homosexuální zálusk na amerického herce z Hollywoodu, Ryan Reynolds je podle veškerých měřítek jasná volba.
Zůstává paradoxem (jů, po „teorému“ v prvním odstavci další učené slovo hned ve druhém!), že Ryan Reynolds si svou aktuální přitažlivost vysloužil v podstatě až rolí užvaněného žoldáka se samosebevzkřišovací schopností Deadpoola, jejíž značnou část tráví od hlavy až po paty navlečený v superhrdinském kostýmu; a pokud z něj náhodou vyleze, pak jen proto, aby vystavil filmové kameře na odiv svou svraštělou, rakovinou prolezlou a hrůzným mučením zdevastovanou pokožku, s níž vypadá, jako kdyby „avokádo mělo pohlavní styk se starším, ještě hnusnějším avokádem“.
Takže zatímco takový Tom Cruise se snaží vypadat v každém svém filmu lépe, Ryan Reynolds jede úplně novou ligu tím, že vrchol kariéry prožívá jako smradlavý vraždící humusák Deadpool.
A u všech Wolverinových pedikérů, že mu to vychází na jedničku s vykřičníkem.
První filmový Deadpool vzal nic netušící kinosály útokem v roce 2016 (a v Česku natočil volume doprava tím, že se tu začal exhibovat také ve své vlastní komiksové řadě) (s níž nemá autor tohoto článku vůůůbec nic společného) – a byl to tak dokonalý zářez do stříbrného plátna, že se někteří zámořští recenzenti (rozuměj, nepamatuju si, kdo to napsal) nebojí hovořit o „světě před Deadpoolem a světě po Deadpoolovi“. Deadpool byl totiž „nepřístupný“ komiksový film, v USA označený přístupností „R“, která dokáže být pro film o mačetami máchajícím supermuži likvidační. Jenže Deadpool zabodoval, po celém světě vydělal neskutečné prachy a předvedl filmovému komiksovému žánru, že masové publikum je připravené, lačné a svolné ke komiksové zábavě, která není pro ubulená mrňata. Deadpool je sprostý jako prase, brutální jako svině a ještě z toho má prdel.
První filmový Deadpool byl takové zjevení, že mu člověk v té sprše krve a politicky nekorektního humoru odpustil i vcelku průměrnou stěžejní zápletku. Deadpool 2, který se do kin žene jako dělová koule (koule, he he) právě teď, je zjevením jakbysmet – ovšem z úplně nových, vesměs úctyhodných důvodů. Dvojka nezůstala u klasického modelu „uděláme to samé, co zabíralo v jedničce, jen toho uděláme dvakrát tolik“, ale předvádí výsledek ne zcela trendy úvahy ohledně toho, jak využít nově objeveného vyprávění utrženého ze řetězu k natočení po všech čertech dobrého filmu. Deadpool 2 díky tomu neopakuje to, co fungovalo v jedničce (což je jinak oblíbenou metodou od Hvězdných válek po Avengery), ale přichází s něčím, co jedničku ani nenapadlo. (Pokud může něco napadnout film. Není to nesmysl? Asi ano. Co s tím? Ále, editoři webu Reflex.cz už si s tím nějak poradí. Jsou to šikovní hoši znalí jazyka. I když jsou to prý všechno Indové.)
Deadpool 2 má například na rozdíl od jedničky zajímavou zápletku. Zatímco třeba takový Revenant z roku 2015 (to je ten film, kde Leonardo DiCaprio souloží s medvědem, nebo co) sklidil nadšení kritiků i přesto, že byl vystavěný na absolutně primitivní synopsi „zabili jste mi toho a toho, tady máte přes držku“, Deadpool 2 má zápletku, v níž opravdu o něco jde a hrdinové musí při jejím rozplétání skutečně bojovat sami se sebou (a ne jen s digitálním medvědem jako Leonardo).
Deadpool 2 vnáší do filmové mytologie své ústřední postavy mnohem větší díl deprese, která je vlastní původním komiksům, ovšem s nonšalancí, která je stejně tak tragická, jako veselá; zatímco avengerský filmový vesmír se pořád ještě nenabažil tzv. bathosu (to je takové to shazování vážných patetických scén nějakým debilním fórkem), ve druhém Deadpoolovi najdete opravdu smutné scény, při kterých vám budou zpod víček tryskat slzy hysterických záchvatů smíchu – a budete se přitom cítit opravdu, ale opravdu mizerně. A dobře vám tak. Nemáte na to chodit.
Ve výčtu inovací (dobrá, dobrá, třetí učené slovo na sebe nechalo po tom velkorysém rozjezdu v prvních dvou odstavcích trochu čekat, ale lepší pozdě, než-li přece, hm?) druhého filmového Deadpoola by se dalo pokračovat třeba tím, že tam, kde měl první Deadpool skvostně použitý starý song Juice Newtonové, druhý díl už má originální, svou a jenom svou písničku od Celine Dionové; nebo v tom, že posunuje marvelovské umění potitulkových scén do nějakého nového subžánru, který si prozatím radši netroufám pojmenovat; nebo v tom, že v popkulturních aluzích a referencích (wow, hattrick!) už dosahuje takové metaúrovně, že mezi řádky scénáře vede tajný dialog s tak oddanými fanoušky filmu a komiksu, že do jeho masitých záhybů běžní filmoví recenzenti nemají šanci dohlédnout. Což se mě netýká, samozřejmě. Já jsem extra. Ryane, až budeš moct, brnkni.
Hodnocení: 4,5 legrační mrtvoly z 5
Premiéra: 17. 5. CinemArt
