Solo: Star Wars Story je skvěle našlápnutá vesmírná opera ze staré školy kosmických dobrodružství
Navzdory nejistým očekáváním je Solo: Star Wars Story rozkošná kosmická odschoolovka, která nadchne odpůrce stěžejních epizod typu Poslední z Jediů a jejich fandy pohladí po čele.
Tohle mělo bolet. Solo: Star Wars Story je aktuální celovečerní přestávka mezi dvěma plnohodnotnými epizodami Hvězdných válek (konkrétně mezi VIII. a IX.) a nedá se říct, že by měla ustláno zrovna na hebkých kožešinkách Ewoků z měsíce Endor. Původní režisérská dvojka Phil Lord a Christopher Miller (Lego příběh, 21 Jump Street) byla v průběhu natáčení vypoklonkována a nahrazena zasloužilým Ronem Howardem (Čistá duše, Těžká váha) – odhaduje se, že výsledný film je ze třiceti procent dílem původních režisérů a ze sedmdesáti procent filmem Howardovým.
Dobré publicitě nepřispěly před premiérou ani alarmující skazky o tom, že představitel titulní role Hana Sola Alden Ehrenreich se nejenže moc nepodobá svému filmovému předobrazu Harrisonovi Fordovi, ale navíc – coby údajně první člověk, který na konkurzu prošel dveřmi – musel absolvovat kurzy hereckého doučování ještě přímo během natáčení. Existovalo zkrátka pár solidních důvodů, proč mít z blížící se premiéry mírné obavy... které ovšem výsledek rozptýlil v hvězdný prach.
Ať byla produkce jakkoliv trnitá, výsledný film Solo: Star Wars Story je rozkošné, radostné a skvělou energií nabité kosmické dobrodružství. Na člověka (ano, jsem to já), který u každé nové „velké“ epizody Star Wars roní wookieské slzy, působí celovečerní Solo jako šplíchanec živé vody do tváře mrtvoly hnijící na břehu písečného oceánu na Tatooine. Osobně mi to trochu připadá, jako by se na mě konglomerát Disney, který má dnes Star Wars pod palcem, rozhodl použít na ploše mnoha let vysokorozpočtovou variantu metody cukru a biče.
Zatímco první nová epizoda Star Wars, pokračující v ústřední dějové linii, Síla se probouzí, pro mne byla traumatizujícím zklamáním, následující mezidíl z řady „Star Wars Stories“ Rogue One mi dal všechno, co bych si kdy od Hvězdných válek přál – dobrodružství, vědeckou fantastiku a tragédii kosmických rozměrů. Následovala další velká epizoda, Poslední z Jediů, v níž jsem pro sebe rozklíčoval tak akorát liberální agitku s výrazně levotočivou gravitací, a která mne uvrhla do středně silné deprese absurdním devastováním odkazu i rozměru hrdinů původních Hvězdných válek.
Jenže Solo mi coby další „Star Wars Story“ víru v Hvězdné války zase vrátilo. Všechno to, co na mne v Posledním z Jediů působilo jako vrtání stoliček sithským světelným mečem, v Solovi nachází svůj úžasný protiklad. S těmi pár hrdiny z původních filmů, s nimiž Síla se probouzí a Poslední z Jediů vytírají podlahu, se tu zachází buďto s úctou (Han Solo v Ehrenreichově podání je naprosto v pohodě a jeho „chemie“ s výtečnou Emilií „Khaleesi“ Clarke v několika scénách takřka propaluje plátno), nebo je povyšuje o rozměr, který je zábavným a milým osvěžením (o pansexuálním svůdníkovi Lando Calrissianovi v podání Donalda Glovera – jinak také autora hitu This is America Childishe Gambina – se toho nepochybně namluví ještě fůra, ovšem nic to nemění na tom, že je skvostný).
Se servisem pro fanoušky ohledně odkazů na dřívější, respektive z hlediska dějové posloupnosti pozdější příběhy Hana Sola, se to v Solo: Star Wars Story nepřehání a když už na to přijde, je to velkolepé – (pozor, následují mírné nekonkrétní spoilery) v Solovi je například uvedena na pravou míru jistá dlouhé roky zpochybňovaná teorie o hlavním hrdinovi, a vedle toho tu zazní asi nejlepší hláška na dřívější Star Wars, jakou jsem v životě slyšel.
A že jde v podstatě „jen“ o lupičskou story z drsné školy space opery, v níž se navzájem podrážejí bandy všemožně podrazáckých pašeráků a se světelnými meči se tu také zrovna dvakrát nemáchá? V tom je právě ten fór. Na rozdíl od opěrných epizod Hvězdných válek nemá Solo za úkol nést na svém laserovými paprsky spráskaném hrbu žádné velké významy, žádná velká sdělení ani žádné velké časoprostorové posuny historie, která se odehrála „kdysi dávno v jedné daleké galaxii“. Stačí mu, že je svižným vesmírným dobrodružstvím o vesmírném pašerákovi ze staré školy.
Což je přesně to, co stačí i mně.
Hodnocení: Čtyři rány z paprskometu rovnou do Greedovy hlavy z pěti
Premiéra: 24. 5. 2018, Falcon
