Dukla 61: Česká televize v neděli večer předvedla filmařský koncert
Sedmadvacátého května, den premiéry dvoudílného filmu Davida Ondříčka Dukla 61. To datum by si Česká televize měla nechat pozlatit. Ondříčkova příkladně neokázalá, a přitom velkolepá rekonstrukce pozapomenuté hornické tragédie ze šedesátých let totiž přepisuje dějiny české televizní tvorby.
O katastrofě, při níž v roce 1961 zahynulo 108 horníků, se toho mnoho neví – dílem samozřejmě proto, že bývalý režim nerad mluvil o nezdarech. Tématu se ujal scenárista Jakub Režný a s kolegou Matějem Podzimkem ho zpracovali do podoby, která vyráží dech: tak dokonale vystavěné drama česká (nejen) televizní scéna nepamatuje. V kombinaci s Ondříčkovým citem pro rytmus a žánr vznikl tvar, kde má každá replika, střih, ba i zvuk nebo tón (skvělá hudba Beaty Hlavenkové) nezastupitelné místo. Tvar vzácně uměřený a soustředěný, nepatetický, a přitom uctivý, napínavý od začátku do konce – byť předem známe všechna fakta.
Na samotnou akci, pokus o záchranu horníků uvězněných v rozžhavené šachtě, dojde sice až ve druhém díle, nevyhnutelnost tragického konce ovšem podprahově prostupuje celý film. Ten rámuje komorní příběh o hornické rodině z Havířova, do níž ještě neodmaturovaný synek přivede těhotnou partnerku. Generace se začnou klopotně sžívat, hodnoty narážejí a představy berou za své. „Na Dukle může dělat každý debil!“ vpálí syn do očí otci, havířskému bardovi Milanu Šlachtovi (výtečný Marek Taclík), pročež ho čeká „šichta, na niž nezapomene“. Divák se začne bát, aniž má viditelný důvod, a vydrží mu to až do finále.
Právě postup, jakým Ondříček buduje napětí, je na tuzemské poměry jedinečný. Prostřednictvím všedních drobností a za pomoci živočichopisu takřka formanovských parametrů dokáže vzbudit zájem o jednotlivé aktéry do té míry, že když konečně dojde na akci, nemůže nám být jejich osud lhostejný. Herci jdou navíc režisérovu záměru v ústrety, a tak ve filmu nenajdeme situaci, jež by v něm neměla své místo.
Ústřední čtveřice, perfektně zvolený mix zkušených a začínajících protagonistů, jíž kraluje Marie Marthy Issové, rozehrává na pozadí hořce věrných kulis budovatelského ghetta fascinující hru emocí. Každé slovo se počítá, každé gesto rezonuje: i způsob, jakým Issová přeleští skleničku, než ji uloží do kredence, má svou vlastní výpovědní hodnotu.
Propracovaná vztahová rovina se navíc nerozvíjí samoúčelně. Systematicky připravuje půdu pro drama, jež v plné síle udeří až po hodině a půl. Mrazivý boj o život, jejž v něm svedou horníci uvěznění pod zemí, proměňuje komorní drama v regulérní akční žánr, aniž jej zároveň připraví o hloubku. Prostředí, kde člověk nosí číslo místo jména, a jež si přesto uchovává lidskost, důvěrně známe ze „seznamovací“ části filmu, v níž Ondříček bez patosu skládá havířské profesi poklonu. Jen díky jeho realizačním schopnostem jsme s to plně pochopit, kolik obav, sebezapření, ale i zápalu a odvahy obnáší i jediné sfárání. Spatříme je ostatně i v očích nezkušeného Petra Šlachty (herecký objev roku Oskar Hes), když ze sebe po první šichtě rozklepaně smývá mour. I tato scéna mimochodem dokládá, jak chytře umí Ondříček využívat prostředky moderního filmu.
Vrcholně jej zužitkuje v bezmála delirickém finále, kde nad lidskostí převládne pud sebezáchovy. Obraz podzemního běhu o život vedoucího přes kužely světel, která z helem mrtvol chladně prozařují kouř, jen tak z paměti nevymažeme. Ostatně nevymazali jej ani pamětníci, jejichž dokumentární výpovědi oba díly rámují a jimž je věnován i (z dramaturgického pohledu nadbytečný) dovětek. Od režimu, jenž jejich tragédii způsobil, se omluvy nedočkali. David Ondříček to napravil.
